pondělí 16. listopadu 2009

Na mezinárodní iniciativu Palestiny by Izrael reagoval iniciativou bez ohledu na mezinárodní společenství

V palestinsko-izraelském sporu je v posledních letech častěji označován za demokratický režim ten izraelský, zatímco u palestinského, z pochopitelných, ale stále více spíš jen historických důvodů, se o demokratičnosti pochybuje. Přesto se v některých okamžicích jejich rétorika jakoby vymění, a to až nečekaně výrazně.

Palestinci v současné situaci vzájemného přetahování o lepší výchozí pozici pro možné obnovení jednání nebo možná jen o méně špatnou pozici přišli s novou iniciativou. Uvažují prý o tom, že se obrátí na Radu bezpečnosti OSN, aby přijala rezoluci, která by uznala samostatný palestinský stát.

Ani po nástupu demokratů do Bílého domu se pozice USA k takovým jednostranným krokům nezměnila, USA jsou připraveny podobnou rezoluci vetovat a varují Palestince, aby ji ani nepředkládali. Princip veta v Radě bezpečnosti je zvláštním prvkem ve specificky fungujících sférách demokratické mezinárodní politiky.

Izrael se nicméně podle všeho nechce spoléhat ani na pomoc svých amerických spojenců, dokonce ani na názor mezinárodního společenství - řešili by pravděpodobně situaci vlastními silami - přesněji vlastním zákonem. Ministr životního prostředí Gilad Erdan, který je spolu např. s Avigdorem Liebermanem známý odporem vůči tomu, aby se Izrael podroboval jakýmkoli tlakům ze zahraničí, řekl:
„Pokud Palestinci nastoupí na takovou jednostrannou cestu, Izrael rovněž zváží přijetí zákona, kterým by anektoval některé z osad.“

Míní se tím, že by Izrael vymezil z oblastí spravovaných palestinskou samosprávou své osady, potažmo by je při vzniku státu připojil ke svému území.

Z hlediska toho, že Izrael považuje okupovaný Západní břeh Jordánu a Gazu za své území, je z hlediska izraelského práva jistě mocen vlastním zákonem omezovat či zase uvolňovat palestinskou samosprávu nad těmito územími.

Takový krok by ale byl přímým následovníkem izraelského ústavního zákona o hlavním městě Jeruzalémě z roku 1980, který mimo jiné říká:
„Jeruzalém, celý a jednotný, je hlavním městem Izraele.“

Zákon byl tehdy odmítnut Radou bezpečnosti rezolucí č. 478 (schválenou tehdy 14 hlasy pro, USA se zdržely). Praktickými důsledky tohoto odmítnutí bylo, že dosud žádná země nemá v Jeruzalémě své velvyslanectví, Izrael nicméně tuto rezoluci ignoroval a nadále Izrael považuje za své hlavní město.

Izrael by si opět osoboval právo rozhodnout o věcech v izraelsko-palestinském konfliktu sám, a to závazným zákonným aktem. Nešel by ale demokratičtější a z hlediska mezinárodního soužití beze sporu vhodnější cestou Palestinců, kteří by žádali o ratifikaci své vlastní vůle mezinárodním společenstvím - a možná/pravděpodobně neuspěli, ale pouze vlastním verdiktem, bez ohledu na hlas zahraničí.

Z obecnějšího pohledu je možné dodat, že na palestinské straně je nyní mezinárodním společenstvím podporované Abbásovo vedení, které má snahu jednat se Západem a zajistit pokrok jednání. Problematické je samozřejmě to, jak silnou podporu má abbásovské křídlo u samotných Palestinců, jeho setrvávání u moci je částečně v rozporu s realitou - zvláště po výsledcích voleb na území palestinské samosprávy v roce 2006 a následujících událostech kolem odvolání Haníjovy vlády v roce 2007.

Na druhé, izraelské straně je ale naopak u moci právě skupina, která se cítí být Západem zrazována a její vůle respektovat mezinárodní komunitu je mnohdy menší než na straně oficiálních mluvčí Palestinců. A to je právě ten paradox současného demokratického Izraele a Palestiny.

Žádné komentáře:

Okomentovat