úterý 21. října 2014

Jak to chodí v BBV

Hlavní zpravodajská relace sportovní redakce ČT sice v poslední době není nejdelší, ale někdy jsou s ní nervy, jak se patří. Třeba dnes se to sešlo takhle:

  • Kvitová na Turnaji mistryň – dohrála v 18:48;
  • Wozniacká na Turnaji mistryň – obrázky dorazily v 18:59;
  • hokej Liberec vs. Plzeň – druhou třetinu dohráli zhruba v 19:30;
  • hokej Vítkovice vs. Litvínov – zápas skončil zhruba v 19:25;
  • basketbal Nymburk – první poločas skončil někdy v 19:20;
  • florbal Mladá Boleslav – zápas skončil zhruba v 19:25.
K tomu několik příspěvků, které byly už o něco starší, ale redaktoři je měli taky „v nohách“. A redaktorů na těchhle šest konkrétních kousků bylo jen kvarteto a moderátorka Bára Černošková, kterou teď nesmíme nijak nervovat tím, že by se to nezvládlo. ;-) Samozřejmě taky kameramani, střihači, produkční, asistenti režie a tak dále, bez těch by to nešlo.
Ale nakonec se to zvládlo včas, když jsme začínali zase v 19:50! – a zítra se do toho pustíme zas.

pátek 19. září 2014

Kalousek, komunističtí fízlové - a hlavně ti všichni okolo

Historka o tom, jak poslanec a exministr Miroslav Kalousek (TOP 09) napadl ve sněmovně poslance a expříslušníka pohotovostního sboru SNB Zdeňka Ondráčka (KSČM), se zdá být docela dobře známá. Ve skutečnosti to tak není. Veřejnost vnímá jen krátký úryvek z celého Kalouskova vulgárního průjmu. Ten byl důsledkem toho, že se čímsi nechal během několika minut ve sněmovně natolik vyvést z konceptu, že pourážel nejen Ondráčka, ale i další kolegy.

Je tedy škoda, že se z věci stala otázka . Ve skutečnosti je to příběh obyčejného lidského hulváta, který sice ve 20 letech věku nebyl komunistickým fízlem, ale který v 54 letech věku není schopný ovládat svoje chování a sklouzává na úroveň nejsprostšího dlaždiče. Většině dlaždičů, těm, kteří jsou slušní, se tímto za tento příměr omlouvám.

Celá diskuse je k dispozici ve stenogramech ze sněmovny, počínaje touto částí.

Jak to tedy bylo? 17. června se poslanci znovu dostali k projednávání návrhu změny zákona 253/2008 Sb. o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Mluvilo se o Finančně analytickém útvaru Kalouskova bývalého ministerstva financí. Po vystoupení předkladatele návrhu Petra Fialy a dvou dalších diskusních příspěvcích požádal Ondráček o zamítnutí návrhu. Pak se přihlásil Kalousek o slovo. Bylo asi 17:35. V úvodu řekl:
„Dámy a pánové, já velmi prosím, abychom se při projednávání tohoto bodu, pokud chceme, aby orgány tohoto typu pracovaly standardně, profesionálně, bez emocí, tak velmi prosím, abychom se i my dokázali oprostit od emocí.“
Tuto výzvu je vhodné zdůraznit, vzhledem k tomu, jak jen o několik minut později Kalousek pokračoval. Nyní se ale zhruba pět minut věnoval věcné argumentaci o historii i významu navrhované novelizace a pak si šel sednout. Po něm krátce vystoupil poslanec a exrektor Masarykovy univerzity prof. Zlatuška, který se při tom opřel jak do Kalouska, tak, jestli to dobře chápu, do Jany Nečasové-Nagyové, kterou označil za „tu paní, co tam všechno řídila.“ A Kalousek najednou vypadl z konceptu. Okamžitě se přihlásil o poznámku a Zlatušku pozurážel těmito slovy:
„Jenom stručnou reakci na pana poslance Zlatušku. Opravdu jenom hlupák, který podceňuje naši inteligenci, použije termín 'ta paní, co tam všechno řídila', protože má strach a je politický zbabělec říct, jak to tady bylo doopravdy, a jak si myslí, že to bylo. On udělá takovou tu okliku, abychom si domysleli v rámci jeho inteligence a zbabělosti, jak velký je to sprosťák.“
Do diskuse se poté znovu vrátil poslanec Ondráček a poslanec Votava. Kalousek si vzal znovu slovo a pro změnu do svého vystoupení zařadil další netaktní větu:
„(...) to, že tyto složky budou pod politickou kontrolou, je jednou ze základních podmínek naší svobody, byť se hloupí gynekologové hloupě smějí.“
Není jasné, jestli tentokrát svou urážku mířil na svého bývalého kolegu z TOP 09 Aleše Roztočila (nyní Úsvit), Miroslava Janulíka (ANO) nebo ještě někoho jiného...

Ve stejné výpovědi přidal i za druhé, kde pro změnu řekl např.:
„(...) útvar tady existoval od roku 1996. Jedenáct let za něj byla odpovědná sociální demokracie a jedenáct let ho nikdo nepotřeboval kontrolovat, protože ten útvar objektivně nic nedělal, dělali tam jenom nekompetentní, hloupí a líní vysloužilci ze sociální demokracie (...)“
 Jedovatého Kalouskova tónu si už dobře všiml i poslanec Jiří Štětina, který v následné výpovědi lehce naznačil, že je dalek toho, aby zde urážel někoho zprava nebo zleva. Kalousek toho ale dalek nebyl a ještě neskončil. V odpovědi samotnému Štětinovi se urážkám vyhnul, až pak se znovu rozohnil a položil ostatním kolegům otázku:
„(...) Poslanecká sněmovna má funkci nejenom zákonodárnou, ale taky kontrolní. Vy opravdu na tu kontrolní funkci chcete rezignovat? Vy ji nechcete mít?...“
A bez oddechu pokračoval:
„...V duchu té komunistické mlátičky, která mluvila přede mnou, u které mi je úplně jedno, jestli byla, nebo nebyla na Václavském náměstí, protože to prostě byl komunistický fízl a jeho názory nemůžu brát vážně?“
Bylo zhruba 18 hodin. Můžete si to poslechnout zde, a to od 1:52.

Správná chvíle připomenout si Kalouskova vlastní slova z úvodu diskuse: Já velmi prosím, abychom se při projednávání tohoto bodu dokázali oprostit od emocí.Takhle to tedy vypadá, když se Kalousek snaží oprostit jednání od emocí...

Jednání poté chvíli pokračovalo, proti výroku o komunistickém fízlovi se pak ohradil předseda klubu komunistů Vojtěch Filip a pravdivost tohoto výroku vzápětí komentoval poslanec František Laudát (TOP 09). A po další krátké diskusi se Kalousek znovu vrátil, tentokrát už celkem uklidněný, byť ho dvakrát štvalo, že ho kolegové neposlouchají, až nakonec vynadal předsedovi klubu ANO Sklenákovi, že prodal svou podporu zákonu za nějaký prospěch a že tomu hlavně nerozumí.

Sklenák se vzápětí přihlásil, ale nikoli proto, aby na urážky reagoval, ale aby navrhl prodloužení práva na hlasování. Když návrh prošel, Kalousek se už přihlásil jen s tím, že požádal o přestávku, kterou byl fakticky jednací den ukončen. Bylo 18:35.

Tak to tedy bylo. Komunistický fízl byla už jen třešnička na dortu, dortu velmi nevalné chuti, který nevychovaný Kalousek svým kolegům servíroval v průběhu celé jedné hodiny diskuse.

úterý 16. září 2014

Katolický biolog bojuje s potraty, pomáhá si demagogií a nepravdami

Na Lidovkách.cz vyšel úryvek z rozhovoru s evolučním biologem, katolickým knězem a vysokoškolským pedagogem Markem Orko Váchou. Titulek má Dnes zabít zrůdy, zítra třeba diabetiky, varuje před myšlenkami Mitlöhnera biolog.

Už ten titulek je naprostej nesmysl. Trend je přesně opačný, tedy že lidé se stále těžším a těžším handicapem či onemocněním mají šanci buď na uzdravení, nebo na stále hodnotnější život, stejně tak neustále roste šance na přežití dříve ztracených porodů. Proto má pramalou šanci na prosazení i Mitlöhnerova teorie, proto musela být založená na pracích starých 30 let. Zejména biolog, který má přízvisko evoluční, by právě tohle měl dobře vnímat, a podobný nesmysly, jako že se začne zrůdami a bude se pokračovat diabetiky, netvrdit, jelikož to popírá základy ne vysokoškolské, ale asi už středoškolské logiky.

Dále, pokud dobře vidím, tak doktoři, kteří se účastnili konference ve Wannsee, lékaři nebyli. Byli to právníci, soudci, ekonomové, nějací doktoři filosofie nebo politických věd, ale lékař podle všeho žádný.

Musím říct, že mne zaráží číst od někoho s takovou kvalifikací a reputací napůl demagogie a napůl nepravdy. Mimochodem, byly to právě demagogie a nepravdy, které vedly k tragickým úspěchům totalitních režimů...

čtvrtek 21. srpna 2014

Zásada pro chování wikisprávců: Komunikovat a být otevřený

Danny B. je zasloužilý, zkušený a technicky nesmírně zdatný wikipedista. Využívat jeho služby by mělo být radostí pro každý wikiprojekt. Bohužel, mít ho jako správce je problém ve chvíli, když se najde v komunitě někdo, kdo se s ním neshodne. Danny B. totiž někdy využívá své znalosti a svá práva k vytvoření toho, co se jemu líbí, k ostatním požadavkům se někdy nehlásí, ignoruje je a jindy je otevřeně bojkotuje.
Na Wikipedii se to již zjistilo a Danny svá práva správce po vlně odporu proti jeho neprodiskutovaným operacím před léty dobrovolně odevzdal. Na jiných projektech ale správcem (a často i byrokratem) zůstává. Někde to funguje, jelikož si s přispěvateli rozumí, nebo tamní přispěvatelé věci, které on zavádí, nijak nezajímají. Někde je to problém, když si prosazuje své navzdory názorům přispěvatelů. Dlouhodobě vzdoruje námitkám komunity na Wikiverzitě; na Wikizprávách, kde komunita po dlouhá léta neexistovala, zkrátka s jednotlivými redaktory nekomunikuje, když nechce.

Chronologie jednoho příkladu z Wikizpráv

Tady je jeden z příkladů, jak si Danny představuje komunikaci o novinkách, které zavádí, o námitkách, které proti těmto novinkám mají ostatní, a o návrzích, které ostatní přinášejí.
  • Listopad 2013: Danny B. zavádí na Wikizprávách "dočasné monitorovací kategorie" na kontrolu způsobu vyplňování jazyka v citačních šablonách. Novinku nikde neoznamuje, ale není tehdy ani nikdo, kdo by o ní měl zájem diskutovat.
  • Prosinec 2013: Bot Jana D, nejspíš s využitím těchto monitorovacích kategorií, odstranil všechna označení "česky" z citačních šablon, a tím je sesypal na hromadu se šablonami, kde nějaký jazyk vyplněný být měl, ale nebyl. Byla to ještě závažnější chyba; označení zdroje "navíc" jazykem "česky" byla chyba formální, neoznačení zdroje žádným jazykem, čímž se zdroj tvářil jako česky, byla chyba obsahová. Týkalo se to několika set zpráv. Přesto to nikoho nezajímalo. Strojová úprava zároveň způsobila i několik dalších, dokonce i zjevných, chyb, které nikdo neopravil, a v jiných případech třeba zbytečné editace, které ve skutečnosti neopravily vůbec nic.
  • Přelom března a dubna 2014: Zeptal jsem se Dannyho, zda je možné po několika měsících tyto "dočasné kategorie" odstranit. Diskuse se místo toho svezla na osobní útok, že většinu chyb, které Dudíkův bot odstraňoval, jsem způsobil já; na námitku, že práce bota byla v tomto ohledu polovičatá, odpověď nepřišla. Do diskuse se zapojil i Milda, který navrhl, ať si kategorii každý sám skryje vlastním uživatelským stylem. Navrhl jsem tedy, aby byl postup opačný, ať jsou pro všechny globálním stylem kategorie skryté, a kdo chce, ať si je zobrazí. Na návrh nikdo nereagoval.
  • Polovina dubna 2014: Místo toho se Danny rozhoupal a zavedl systém, který už vytvořil k obrazu svému na několika dalších projektech - tedy pro všechny uživatele zavedl odděleně zobrazené a neskryté monitorovací kategorie. Na připomenutí otázky, proč nemohou být skryté pro všechny, znovu nereagoval.
  • Začátek června 2014: Znovu jsem zopakoval svůj dotaz, zda je možné, aby byly globálním stylem všechny tyto kategorie skryté. Danny se tváří nechápavě a místo odpovědi na otázku opakuje návod, ať si je skryji sám. Když reaguji, že to není to, co jsem chtěl, a znovu jasně opakuji svůj dotaz - odpověď znovu nepřišla.
  • Polovina června 2014: Nejprve na komunitní stránce V redakci jsem navrhl způsob, jak odstranit chyby způsobené prací bota a později jsem na tom začal dělat. Na rozdíl od neopatrného botického postupu ručně a s kontrolou každé jedné zprávy. Projít bylo potřeba více než 800 zpráv a trvalo to několik desítek hodin.
  • Začátek července 2014: Práce hotovy. Mohu doplnit, že Dannyho obvinění, že za většinu chyb, které bylo takto třeba napravit, můžu já, bylo velmi nepřesné. Podobně velký podíl chyb, spočívajících ale v nevyplnění cizího jazyka, měli na svědomí i jiní autoři. A že jich na počet možná bylo méně, bylo v první řadě dané celkovou aktivitou, nikoli nižším podílem chybovosti. Inu, kdo méně dělá, méně zkazí – ale ten, kdo dělá víc, dostane za to víc vynadáno...
  • Polovina srpna 2014: Marné čekání na Dannyho odpověď trvá...
Čili za rok a čtvrt od neprodiskutovaného zavedení systém existuje přesně tak, jak si ho Danny představoval, a na námitky, že by měl existovat jinak, Danny už čtyři měsíce nereaguje, a je hloupost ho omlouvat, že to dělá proto, že si těch námitek nevšiml. Prostě se rozhodl nereagovat.
Správcové na wikiprojektech: Poučte se z toho. Komunikování by mělo být základní zásadou každého dobrého správce, nekomunikování je znakem správce špatného. Pokud chce správce na projektu něco změnit, musí to nejprve prosadit jako každý jiný wikipedista nebo redaktor ve veřejné diskusi. Svá práva naopak nesmí využít k tomu, aby neprodiskutovanou změnu provedl; pokud to udělá, jde o zneužití práv správce. A zneužití práv správce je nejhorším znakem špatného správce, před kterým je třeba každý projekt varovat.

Užitečnost, odbornost, Wikiverzita : 3. díl : Výzkum

Výzkum je zvláštností Wikiverzity. Ne-li všechny, pak naprostá většina ostatních projektů Wikimedia se originálnímu výzkumu (terminologií Wikipedie vlastnímu výzkumu) brání. Pro Wikiverzitu by ale měl být přirozenou součástí. Jak by ale měl vypadat?
Než začnu, dovolte mi prosím uvést, že tento text nepíšu jako pojednání o vědecké metodě, ale jako zcela nesoustavný text z povšechně dostupných obecně známých údajů. Vzhledem k tomu, že se snaží postihnout obecné zákonitosti pro takřka všechny myslitelné obory, je nutně velmi zjednodušující. Jestli se chystáte psát diplomovou práci, raději si najděte podrobnější a kvalitnější návod jak to dělat.

Výzkum není jen tak se koukat

Dělat výzkum neznamená jen tak někde na něco koukat a popsat to pro ostatní, nebo někde něco vyzkoušet a zaznamenat, jestli to vyšlo. I když výzkum nemá jednu jedinou šablonu, která by se dala stejně napasovat na kulturní vědu, stejně na matematiku a stejně na archeologii, nějaké společné rysy každý výzkum má. V první řadě asi ten, že právě každý obor už má ustálené metody, jak svůj výzkum vést, a proto je vhodné je dodržovat a nepřistupovat k medicíně jako k hudební vědě, natožpak jako k zedničení.
Jistě, můžete mi teď namítnout: Ale copak nás nutíš dělat vědu, když my jsme tu třeba jen středoškoláci nebo dokonce ze základních škol! Svatá pravda. Nicméně ani v takovém případě se nesmí zcela rezignovat na to, aby aspoň v základech výzkum kopíroval výše uvedenou osnovu. Přece jen bych vám doporučil nevěřit spikleneckým teoriím, že vědci si to všechno vymysleli hlavně proto, aby si vytvořili svou výlučnou kastu, do které každý nemůže. Nikoli, důvody k tomu byly praktické a jejich hlavním cílem byla verifikovatelnost vyzkoumaného.
Snad to teď příliš nepokazím, když velmi zjednodušeně shrnu, že prakticky každý výzkum začíná formulováním hypotéz, pokračuje přípravnou fází (nazvěme ji předvýzkum), sběrem materiálu, jeho vyhodnocením a končí shrnutím závěrů. V různých oborech může každá fáze vypadat jinak.
  1. Hypotéza se rovněž v každé specializaci formuluje různě jednoznačně, bez nějaké aspoň abstraktní hypotézy se ale sotva může pustit jakýkoli výzkumník do práce. Vždy chce něco ověřit, zjistit nebo popřít, ať už jde o vztahy dědičnosti v genetice nebo o vztahy politiků v historii; ba dokonce i takový vynálezce si před sebe vlastně staví hypotézu: Domnívám se, že elektřinou se dá svítit. Formulovat hypotézu explicitně není nikdy na škodu, pokud se člověk chce vyhnout toho, že bude sám ve svém výzkumu tápat.
  2. Předvýzkum v humanitních oborech spočívá obvykle v podchycení stavu bádání, tedy shrnutí dosavadního vědění, co kdo o dané oblasti již napsal, v přírodních vědách bude spíš představovat jen zjištění, zda se nevymýšlí už jednou vymyšlené. Součástí předvýzkumu samozřejmě je také zjištění předchozího stavu, pokud výzkum má prověřovat trend nebo vývoj. Jen těžko budete moci říct, jestli váš objev dvou měsíců Saturnu je něco zásadního, pokud nebudete vědět, kolik měsíců Saturnu už je známo a jaké to jsou. Součástí předvýzkumu je samozřejmě také volba vhodné metody.
  3. Sběr nebo někdy, v teoretických oborech, vlastně i specifická tvorba materiálu. Takový sběr je samozřejmě v každém oboru znovu jiný, ale zpravidla právě on bývá metodologicky nejpřísněji svázán. Matematik si sotva kdy může dovolit odvozovat věty a důkazy bez ohledu na matematická pravidla, ale vlastně stejně je to i u dalších oborů. Když vynecháte některé náležitosti typické pro výzkum v určité oblasti, často tím můžete dosáhnout, že celý výzkum bude k ničemu.
  4. Vyhodnocení materiálu. Ve srovnání s předchozí částí je tahle část zpravidla mnohem kreativnější. Porovnání materiálu s hypotézou vede vlastně k uzavření výzkumu. Mnohem těžší je často otázka, kdy k vyhodnocení materiálu přistoupit, zda už je ho dost, nebo jestli ještě nestačí.
  5. Závěr. Inu, k tomu mne už moc nenapadá. Kdo to dotáhne tak daleko, jistě přijde na to, co vlastně vyzkoumal a co ne a co chce tedy svým čtenářům říct. Poctivě by měl také dodat, kde jsou díry jeho výzkumu, co přehlédl nebo přehlížel.
To vše, co tu bylo uvedeno, by nemělo bránit originalitě. Samozřejmě, že originální mozky přistupují k různým tématům netradičně, a právě proto často mohou dospět k pozoruhodným závěrům. Jak známo, všechna pravidla jsou k tomu, aby se porušovala. Ale ten, kdo chce pravidla porušovat, by je měl v první řadě znát. Není to žádná věda pravidla ignorovat, talent je pravidla vzít, zamyslet se nad nimi a říct: Ne, tohle dnes udělám jinak právě proto, že chci zabránit tomu a tomu a dosáhnout toho a toho.
Stejně tak není žádná věda dospět k závěrům pouhou náhodou. Historie zná příklady, kdy náhoda nebo náhlé prozření vedly k dalekosáhlým objevům, ale vědci se zkušenostmi ze svých životů se vesměs shodují, že podíl náhody na celém lidském pokroku se zkrátka přeceňuje. Význam náhody a zbytečnost běžných zásad výzkumu by se tedy neměly přeceňovat a obhajovat ani na Wikiverzitě.

Nevědecký výzkum

Inu, jistě, i sem by se mohlo porušování pravidel dostat. Jenže tohle je téma, které tu jen velmi stručně zmíním a rychle se od něho zase vzdálím, protože nevím, jak na něj. Wikiverzita by snad nemusela být nutně striktně vázána vědeckým paradigmatem a mohla by se pustit i do oblasti výzkumu alternativními způsoby poznání. Jak by to ale mělo vypadat, to naprosto netuším. I v tomto případě by ale měl být výzkum veden tak, aby byl přiměřeně podobný výzkumu vědeckému, zejména pokud jde o verifikovatelnost výsledků. O nezbytnosti upřímnosti takového výzkumu, který se nesmí tvářit jako vědecký, pokud nedodržuje zásady vědeckého výzkumu, snad není vůbec třeba hovořit.

Úplnost a pahýlovitost výzkumu

Žádný článek na Wikipedii fakticky není úplný, stejně jako se nikdy žádnému odborníkovi nepovede napsat skutečně vyčerpávající monografii. To ale neznamená, že na Wikipedii jsou všechny články stejně neúplné. Některé postihují téma článku ze všech důležitých směrů pohledu a dostatečným způsobem, takové se považují mnohdy i za dobré články nebo dokonce nejlepší články. Pak jsou články, které jsou v některé oblasti pokryté zjevně nedostatečně, nebo ve kterých některé pro téma charakteristické oblasti zjevně chybějí. Takové se tradičně označují jako pahýly. A pak existují články, které jsou tak neúplné, že nejsou ani pahýly. Těm se říká subpahýly a na Wikipedii se mažou, protože nemohou čtenářům přinést aspoň základní standard poskytované informace.
Otázce pahýlovitosti, dokončenosti a mazání na Wikiverzitě se budu ještě trochu podrobněji věnovat až v posledním, pátém dílu těchto úvah. Už tady se chci ale zastavit u specifické vlastnosti výzkumových stránek. Dokončit nějaký výzkum v prostředí Wikiverzity, tedy zpravidla jako dobrovolník nebo nadšenec, dovést ho od počátečního předvýzkumu přes sběr materiálů až po shrnutí závěrů, to se samozřejmě poštěstí málokdy. Dokončenost se tu jeví v jiném světle než na Wikipedii.
Zda ponechávat nedokončené výzkumy na Wikiverzitě k budoucímu rozšíření pro mne zůstává otázkou, na kterou nechci dát konečnou odpověď. Vždyť i funkce ponechaného může být různá: Od pouhého archivu, který chce prostě dokumentovat, co se na Wikiverzitě kdy dělalo a k jakým úspěchům i neúspěchům se dospělo, až po základy vybudované a ponechané záměrně k budoucímu rozšíření.
Na druhou stranu je pošetilé domnívat se, že cokoli na Wikiverzitě může být rozšířené a rozšířitelné. Výzkum založený aspoň bez náznaku výše uvedených náležitostí těžko může k něčemu vést. Stejně tak výzkum, který by naznačil sotva kousíček od každé z těchto náležitostí, nebude tak daleko, aby na něj dávalo smysl navazovat. Takové výzkumy jsou z hlediska wikipedistické terminologie subpahýly a patří je buď archivovat (spíš jako odstrašující příklady než jako věci k chlubení), anebo prostě a jednoduše smazat.
Může se ale najít uživatel, který bude postupovat pečlivě, akorát ho zkrátka jiné úkoly či zájmy od započaté práce vytrhnou. Jestli tedy je otázka, zda je vhodné ponechávat, byť třeba jen v archivu, výzkumy špatně založené či zcela nedostatečné, na druhé straně je otázka, proč mazat výzkumy, které dosáhly značného pokroku třeba jen ve zpracování některých důležitých částí, zejména předvýzkumu anebo sběru materiálu. Pokud někdy někdo bude chtít navazovat na výsledky nějakého výzkumu, tak nejspíš právě takového, který už dospěl někam v jedné či obou z těchto dvou fází.

Závěrem třetího dílu

Jestliže ale Wikiverzita potřebuje provést úklid od nashromážděného nedokončeného a málo hodnotného materiálu, musí si položit otázku: Je reálně využitelný tento a každý další jeden vytvořený a mnohdy po léta nerozvíjený projekt?
A vlastně nejen to. Samotné položení této otázky totiž Wikiverzitě v úklidu nepomůže. Wikiverzita nemůže čekat, až na tu otázku někdo jiný odpoví, nebo (a to spíš) až se odpovědi na tuto otázku nedočká. Důležité je, aby si na ni Wikiverzita zodpovědně a se zdravou směsí sebevědomí a skepse sama odpověděla.

Další chystané díly:
4. díl : Přednášky, referáty, eseje a úvahy
5. díl : Vylučují se inkluzionismus se zásadou Méně je více?

čtvrtek 14. srpna 2014

Užitečnost, odbornost, Wikiverzita : 2. díl : Sebevzdělávání

Snad může někomu přijít divné, že má vůbec smysl psát o sebevzdělávání na Wikiverzitě, když jsem minule tak zdůrazňoval, aby Wikiverzita přinášela odbornost a druhými využitelný obsah. Vždyť kdo se sebevzdělává, dělá to proto, že není odborník, a dělá to sám pro sebe.
Ve skutečnosti je na tyto dva požadavky – na odbornost a na tvorbu pro druhé – třeba myslet i zde, a právě pro ten paradox ještě důkladněji.

Sebevzdělávání pro druhé

I zde platí, že Wikiverzita není jen tak nějaký všeobecný webhosting, který každému umožňuje, aby si na ni vkládal, co ho napadne. Kdo si chce někam psát výsledky své samouky jen tak pro sebe, ať si to píše do svého sešitu, do svého textového procesoru anebo třeba, když už si myslí, že něčemu pomůže vystavení takových poznámek na internet, ať si je píše na jiných místech internetu. Na Wikiverzitu nepatří stejně, jako nepatří kupř. na Wikipedii. Cílem Wikiverzity je vzdělávat nebo vzdělávání zprostředkovávat. Přestože v oblasti sebevzdělávání je tento cíl naplněn tak nějak rovnou, neexistuje žádný důvod, proč si s tím pro Wikiverzitu vystačit, proč nežádat i v takovém případě, aby se z výsledku sebevzdělávání mohl poučit i někdo jiný.
Také proto je rovněž v této oblasti nutno dodržovat určité zásady odbornosti, nebo v tomto případě směřování k odbornosti. Myslím, že na Wikiverzitě nemá co dělat materiál, který sice sám dovedl svého pisatele k nějakému poznání nebo zaznamenává cestu, která ho k němu dovedla, ale je to jen poznání náhodné. Metoda pokus – omyl je metoda mylná. Ano, platí také tady jedno rčení:
Chybami se člověk učí.
Dá se doplnit i tím, že dokonce i cizími chybami se člověk může něco naučit. Ale upřímně, tohle je návod spíš pro děti, lidé ve věku běžného tvůrce Wikiverzity by k poznání měli spět poněkud vhodnějšími, přímočařejšími cestami. Nedá se přitom tak docela obecně napsat, jaké to jsou, vždyť v každé oblasti se to může lišit. Kromě kontaktu s odborníky, který je asi jediným skutečně obecným návodem, to jsou třeba: Při samouce jazyků učebnice nebo o rodilí mluvčí, v oblastech technických návody a manuály atd.
Ano, někdy se určitě může stát, že naráz potřebujete vyřešit jeden konkrétní problém, po ruce není ani odborník, ani návod nebo učebnice, a vy musíte začít zkoušet. Dokonce se vám může povést i problém vyřešit. Přínos zaznamenání takového náhodného procesu pro druhé, zejména v podobě, v jaké jste k vyřešení dospěli, ale bez zobecnění k ničemu nepovede. Z takových případů může být vytvořena i určitá kuchařka, soupis námětů, jak v obdobných a navzájem podobných situacích postupovat, ale jako jednorázový případ to má vzdělávací potenciál minimální.

Existuje výjimka?

Ano, do určité míry může existovat jedna konkrétní výjimka, kdy nedává úplně smysl, aby materiály vzniklé z vlastního studia na Wikiverzitě byly zamýšlené jako texty pro druhé. Jsou to ty případy, kdy na Wikiverzitě nějaký student-samouk vytváří obsah, jenž je výsledkem jeho postupného absolvování nějakého tam již dříve vytvořeného vzdělávacího kursu. V takovém případě asi nedává příliš smysl ani to tento obsah (po určité době) odstraňovat, ať už student-samouk kurs dokončil, nebo nedokončil, tedy samozřejmě v případě, že dospěl aspoň k nějakým výsledkům. Zachování takových materiálů se hodí zkrátka pro archivní účely Wikiverzity, tedy samozřejmě v případě, že sám student o smazání svých takto vzniklých materiálů nepožádá.
Nejlepší způsob využití takového materiálu samozřejmě je jeho zpětné uplatnění v samotném kursu, a to jak jeho přímou změnou, doplněním, nebo třeba jen vytvořením soupisu nejvydařenějších (a nejnevydařenějších) příkladů řešení. Takové kroky by samozřejmě měli nejlépe dělat sami tvůrci kursu, případně, když tvůrci již s Wikiverzitou nespolupracují, i jiní wikiverzitáni, kteří – a znovu tu máme to kritérium – jsou svou odborností schopní podobné využití materiálu vůbec provést. Nicméně je třeba dodat, že taková nadstandardní správa kursů a jejich výsledků je pravděpodobně nad reálné možnosti Wikiverzity.

Blogy, deníčky a zápisky

Zaregistroval jsem občas výhradu, že Wikiverzita nemá být ani blogem či deníčkem těch, kteří na ni píší. A ano, občas jsem si tam skutečně jakýchsi deníčkových příspěvků, často dokonce takových, že byly jen ze dvou tří dnů, takže ani jako deník by neobstály, všiml. A – vlastně bez ohledu na to, že jsem je četl – musím souhlasit: Wikiverzita není ani webhostingem pro různé samorostlé a jinak nevyužitelné výzkumy a sebevzdělávání, a nadace Wikimedia ji neprovozuje ani proto, aby se stala webhostingem pro deníčky a blogy. K tomu je nástrojů dost, třeba Blogspot, na kterém se zrovna nacházíme.
Přesto si, právě v souvislosti se sebevzděláváním, nebo šířeji se vzděláváním sebe sama pod dohledem pedagoga nebo bez něj, dovedu jeden druh blogu nebo deníčku představit jako užitečný a na Wikiverzitě přijatelný, či dokonce až žádoucí.
Neměl by to být ale deníček popisující, co kde kdy autor dělal a co na základě toho vyzkoumal nebo se naučil. Pro vzdělávání ostatních může být užitečný takový blog, který bude popisovat osobní zkušenost se vzdělávacím procesem. Ať Wikiverzita zváží, zda chce hostovat příspěvky, ve kterých by úspěšní, nebo i neúspěšní absolventi různých škol, kursů či sebevzdělávacích postupů sdělovali ostatním své zážitky, pokroky, jakých dosahovali, překážky, které museli překonávat, těžší i lehčí místa k naučení, a samozřejmě zejména i způsoby, jak se s největšími obtížemi vyrovnat. Takové metavzdělávání (vzdělávání o vzdělávání) může nepochybně mít svou hodnotu a já bych ho Wikiverzitě doporučil.
Je třeba doplnit, že výsledkem by skutečně spíš než deníček nebo zápisky měl být opravdový blog, tj. příspěvek zaměřený na komunikaci s druhými. Cílem musí být předat své zkušenosti druhým, nikoli se z nich jen sám pro sebe vypsat, zanadávat si na to, co autorovi nejde. A ani nemá být cílem jen se pochválit za to, co autorovi jde. I v tomto případě je tedy v první řadě třeba dbát na účel celého projektu, tj. vzdělávat se a vzdělávat ostatní.

Závěrem druhého dílu

...už jenom dodám, že jak vidíte, tak druhý a podle všeho i následující díly už budou podstatně kratší než první díl, ve kterém se prolínaly konkrétní myšlenky týkající se vzdělávání s obecnými zásadami, platnými pro celou Wikiverzitu a potažmo vlastně pro projekty Wikimedia obecně. Mnohé z toho, co bylo řečeno v prvním dílu, je podstatné i zde a bude podstatné i dál.

Další chystané díly:
3. díl : Výzkum
4. díl : Přednášky, referáty, eseje a úvahy
5. díl : Vylučují se inkluzionismus se zásadou Méně je více?

úterý 12. srpna 2014

Užitečnost, odbornost, Wikiverzita : 1. díl : Vzdělávání

Už je to skoro rok, co jsem dostal jako redaktor bulletinu Wikimedium k publikování materiál o tom, že na Wikiverzitě začali uklízet, aby se zvýšila její úroveň. Právě kvalita materiálů na Wikiverzitě je často terčem kritiky od přispěvatelů z jiných projektů Wikimedia, a to jak v případě anglické Wikiverzity, tak i české.
Od té doby, co jsem ten materiál do Wikimedia převzal a bulletin ho tedy zveřejnil, jsem opět mírně zvýšil svůj zájem o Wikiverzitu, abych viděl, jak ten úklid dopadá. Velký pokrok tam nevidím. Navíc jsem ale začal při různých příležitostech uvažovat o tom, co by Wikiverzita měla zohlednit, aby dosáhla svého cíle, kterým je
vzdělávání obecně pro všechny věkové kategorie (...a...) vlastní výzkum.
Osobně se domnívám, že provést úklid na Wikiverzitě je žádoucí. Tento úklid ale musí být proveden s uvědoměním si určitých zásad, které každý zájemce o vzdělávání očekává.

Neděláme to pro sebe

I když Wikiverzita nabízí i možnost samostudia, sebevzdělávání a vlastního výzkumu pro vlastní účely, je z hlediska celkové představy rodiny projektů Wikimedia vyloučeno, aby sloužila ryze pro soukromé potřeby tvůrců. Měřítkem, co už je příliš individualistické a příliš soukromé, je právě to, jestli to další návštěvník může využít. Wikiverzita není webhosting. Jakýkoli materiál, který je tam uveřejněn, musí mít obsah i formu takovou, aby byl potenciálně užitečný pro jiného. Jako projekt, kde si budou lebedit jen jeho tvůrci (nebo dokonce každý tvůrce sám nad svým balíčkem materiálů) by sice možná mohla plnit svou definici cíle Wikiverzity, ale nikoli představu, jakou o svých projektech má nadace Wikimedia.
Další zásadou, s tou první velmi úzce související, je nepochybně odbornost. Protože si odpovězte sami: Kam se půjdete v reálném světě, stejně jako na internetu vzdělávat? Zcela jistě tam, kde věci rozumějí, ať už jde o vystudované odborníky, o prakticky zdatnou zájmovou komunitu nebo aspoň přinejmenším o lidi, kteří si k věci prokazatelně něco přečetli a jsou to schopni srozumitelně předat dál.

Kdo to umí, ten to dělá; kdo to neumí...

Asi znáte tento slogan, který tvrdí, že kdo něco neumí, ten to dělá. Ne, nechci tím vůbec paušalizovat a urážet pedagogy a každého, kdo chce někoho něco naučit. Cituji toto rčení proto, že stejně jako mnohá jiná i ono spíš vypovídá o těch, kdo ho říkají, než o těch, o kom mluví. Především ukazuje, že každý je velmi citlivý na to, pokud se ho snaží učit někdo, kdo sám věci nerozumí, kdo není odborník.
Na druhou stranu, tady se nepohybujeme na půdě vysoké školy, ba ani profesionálního vzdělávání. Jsme ve wiki-vesmíru, který je založený na dobrovolnosti, a ta se zdá být často téměř protikladem odbornosti. Ne, že by se vylučovaly, ale zkrátka to tak je, že obvykle ten, kdo něco umí, si za to nechá zaplatit a nerozdává to ostatním dobrovolně. I když ano, víme už o mnoha a mnoha případech, kdy to chce předat ostatním zdarma a dobrovolně.
Přesto – a právě proto – je nezbytné, aby Wikiverzita stavěla na odborných základech. Kdybych se já pokusil napsat kurs vyšívání, tak by to špatně dopadlo. Neovládám ani základy vyšívání, nemám ani žádné pedagogické vzdělání, dovednosti či praxi.
Dokonce i Wikipedie nebo další projekty jsou na tom v tomto směru lépe, jelikož jejich cílem je přinést nějaký druh informací, ale nikoli učit, vzdělávat. To už je tak náročná činnost, že se bez odbornosti neobejde; zejména pak tehdy, když má i ambice pouštět se do tak závažných sfér vzdělávání (nebo sebevzdělávání, o kterém bude řeč příště), jako je oblast zdraví a nemocí. V této oblasti nutnost odbornosti ani není možné dostatečně zdůraznit!

Odborný základ pro vzdělávání

Může tedy vůbec Wikiverzita vzdělávat druhé? Ale jistě. Jenže je třeba přistupovat s pokorou k tomuto olbřímímu úkolu a už předem uvažovat i o tom, aby tento úkol Wikiverzita a její konkrétní uživatelé, kteří se do něj pustí, byli schopni zvládnout. Není ostuda vzdát svůj příliš těžký úkol, ostuda je jen to nechávat uživatelům výsledky takového nezvládnutého snažení.
Jak jsem řekl, odbornost je nezbytná. Kdo chce vzdělávat ostatní, nemusí být formálně vzdělaný, ale musí být ve svém oboru odborník. Není tu třeba (a vzhledem k umožněné anonymitě a pseudonymitě projektu ani možné) tuto odbornost vyžadovat u každého, přesto je nezbytné na ní v obecné rovině trvat, a to s tím větším důrazem na vyšší stupeň odbornosti, čím složitější a náročnější je téma, které se vzdělávanému předává. Doložení odbornosti je možné různými způsoby, které jsem, přiznám se, ještě tak nepromýšlel. Mohly by vést od prostého prohlášení autora o získané kvalifikaci (byť by šlo třeba jen o uvedení seznamu prostudované literatury) u nejjednodušších a lehčích témat, přes doložení zdrojů a zamezení či omezení vlastního výzkumu u středních témat až po oficiální doložení formální kvalifikace (ověření autentičnosti prostřednictvím systému OTRS) autorů u témat nejnáročnějších.
A co s odborností pedagogickou?

Šablony vzdělávání neexistují

To je názor, který jsem často slyšel, mj. také jako důvod, proč se na Wikiverzitě dá těžko uklízet. Něco na tom jistě bude, ale jako absolutní pravda to podle mne neobstojí. Je nepochybné, že i pro oblast metodiky vzdělávání po internetu (e-learning) existují odborníci, kteří se jí zabývají dlouhá léta a možná už i desetiletí. Je nesmysl, aby Wikiverzita vynalézala trakař. Žádný další projekt Wikimedia se nerozhodl, že bude za chodu vymýšlet, co svým uživatelům přinese, všechny vycházely z dostupných vzorů: encyklopedií, jazykových slovníků, novin nebo čerstvě, v případě Wikicest, z cestovních průvodců. Některé z nich své vzory překonaly, ale nikdo nezačal na úplně zelené louce. Ani žádný učitel si nebude vymýšlet, jak bude vyučovat své žáky, i on bude vycházet ze svých vzorů, byť je třeba upraví k obrazu svému. A tak by i Wikiverzita měla respektovat tuto zákonitost, jinak se zbytečně zarazí už na startu. A dokonce se mi zdá, že se tam asi mj. z tohoto důvodu zarazila, když se zpočátku definovala kruhem jako projekt, který se za chodu sám vzdělává, jak má vzdělávat.
Jenže je nemožné očekávat, že si každý wikiverzitán udělá pedagogické minimum a nastuduje několik prací o e-learningu. Wikiverzita bude ráda, když najde autory s přiměřenou oborovou odborností, natož aby k tomu ještě měli i tuto přednost. Z toho plyne, že bez vytvoření kvalitních a odborně zpracovaných nápověd, předpřipravených šablon nebo aspoň příkladů a vzorů, jak mají dobré kurzy anebo návody vypadat, se Wikiverzita nejspíš může jen těžko obejít. 
V této souvislosti dokonce připouštím, že se do mých úvah vkrádají i myšlenky, že by tvorba podobných nápověd, šablon, příkladů a vzorů mohla být součástí nějakého grantu či spolupráce Wikimedia Česká republika, kupř. ve spojení s projektem Studenti píší Wikipedii.

Školy na Wikiverzitě

To mne přivádí k tomu, že zvláštním typem vzdělávaní na Wikiverzitě mohou být i oficiální univerzitní či středoškolské kursy, které prostor Wikiverzity využijí jako místo tvorby a sdílení svých výsledků. Kvalitní Wikiverzita jim může poskytnout výkonnou internetovou platformu s některými robustními nástroji, ony pro změnu Wikiverzitě mohou zvýšit její prestiž. Wikiverzitě by prospělo, kdyby se na ní takové kurzy udržely delší dobu, na druhou stranu by měla spíš – i když spíš až po čase než hned – požadovat, aby jejich vedoucí pedagogové doplnili přirozeně vznikající výstupy i takovým doprovodným servisem, který by umožnil využití těchto kursů i pro návštěvníky Wikiverzity, přestože by jinak třeba skutečné přednášky navštěvovat nemohli.
Domnívám se ale, že dokud Wikiverzita neprovede skutečně přísný úklid a nenaplní výše uvedené zásady, bude pro každou instituci integrace obtížně přijatelná.

Závěrem prvního dílu

Vzdělávání jsem si jako obsah prvního dílu vybral záměrně. Nikoli proto, že je to úkol nejlehčí, ale právě naopak. Myslím, že vzdělávání druhých je, právě kvůli výše popsané nutné dvojí odbornosti, náročnější než tvorba Wikipedie.
Ke zveřejňování vzdělávacího obsahu tohoto typu tedy vede na Wikiverzitě nejdelší cesta. První na řadě, protože poněkud jednodušší, jsou další způsoby naplňování cílů Wikiverzity – sebevzdělávání a výzkum. Zvolil jsem si vzdělávání jako první díl proto, že jsem ve skutečnosti chtěl možná od tohoto cíle prozatím tak trochu i odradit. Aby se před tím, než se Wikiverzita pustí do ambiciózního cíle vzdělávat ostatní, vzdělala sama, utřídila si svůj materiál i své cíle, připravila podklady a téměř jistě našla i odborné posily, které by jí s tím pomohly.

Další chystané díly:
2. díl : Sebevzdělávání
3. díl : Výzkum
4. díl : Přednášky, referáty, eseje a úvahy
5. díl : Vylučují se inkluzionismus se zásadou Méně je více?

úterý 15. července 2014

O objektivitě a neobjektivitě na Wikipedii, viděno na konkrétním příkladu

Wikipedii píší lidé. Někdy bych možná chtěl napsat jenom lidé. Inu, tak to chodí. Proto jsou ve Wikipedii užitečné informace, ale také chyby, nepřesnosti nebo třeba neobjektivně zkreslené články.

Někdo zkrátka nemá odhodlání a výdrž přinést informace úplné a někdo jiný má přímo záměr informaci zkreslit. Najít skutečný motiv vzniku neobjektivního článku obvykle není možné. Ale je možné najít příklady toho, jak podobné zkreslení vzniká. Třeba tak, že autor z dostupných zdrojů vybere zjevně jen tu část, která objekt vykresluje jedním, a nikoli opačným způsobem.

Dnes jsem narazil na takový příklad. Článek Be-celem vznikl v květnu roku 2008 překladem tehdy existujícího článku na anglické Wikipedii. Nebyl to ale úplný překlad. Tady je pokus o analýzu (tak trochu obsahová analýza, ale neberte to vážně) toho, co zůstalo ztraceno v překladu.


Počet vět v EN článku Počet vět v CS článku Podíl převzatých vět
Výroky Be-celemu o sobě nebo neutrální obecné výroky o Be-celemu, které mohou klidně rovněž pocházet od Be-celemu 42 9 21 %
Konkrétní oblasti, které Be-celem kritizuje na Izraeli 14 1 7 %
Konkrétní oblasti, které Be-celem kritizuje na Palestině 2 1 50 %
Ocenění Be-celemu 2 1 50 %
Kritika Be-celemu 7 4 57 %
Výroky týkající se Be-celemu jako obětí násilí 4 0 0 %
Výpis osob a dárců 84 0 0 %
Výroky netýkající se Be-celemu 1 1 100 %


Anebo jinak: V anglickém článku zabralo 54 % adresářový soupis osob a dárců. Ve skutečném zbývajícím textu zabíraly nejdůležitější témata takovouto plochu:

  • 58 % výroků Be-celemu o sobě nebo neutrálních obecných výroků o Be-celemu
  • 19 % oblastí kritizovaných na Izraeli (a s částí o útocích na Be-celem, což je taky věc, kterou Be-celem na Izraeli vlastně kritizuje, už 25 %)
  • 10 % kritiky Be-celemu
V českém článku to bylo takto:
  • 53 % výroků Be-celemu o sobě nebo neutrálních výroků
  • 6 % oblastí kritizovaných na Izraeli
  • 24 % kritiky Be-celemu

Čísla popisují posun, který vznikl tím, že překladatel se – možná záměrně, možná ale třeba jen z pocitu, že jen článek zbavuje zbytečně mnohomluvných pasáží, nebo bůh ví proč – nevěnoval stejně pečlivě překladu všech částí textu. Nemyslete si ale, že článek, ze kterého vycházel, byl nějak zásadně problematický. Byl to text, který vznikl o celých šest let dřív v oblasti, které anglická Wikipedie věnuje poměrně značnou pozornost, o čemž svědčí i několik příkladů v diskusi. A i dál se článek rozvíjel až do dnešní podoby.

Bohužel naopak v české Wikipedii o dalších šest let později mnoho změn v článku nenastalo, vlastně přibyla jediná reference a několik formálních drobností...

Přesto, nebo právě proto, připomenu na závěr úvod tohoto blogu: Wikipedii píší lidé. Mohou ji i opravovat, doplňovat a tím zlepšovat.

A, tuším, vy, mí čtenáři, jste taky lidé.

pondělí 7. července 2014

Jak na oborová kritéria významnosti na Wikipedii

Na Wikipedii existuje dlouhodobá diskuse o tom, zda mají tzv. oborová kritéria významnosti opodstatnění. Obvykle jsem říkal, že ano, protože umožňují na základě odborného posouzení ''zdrojů'' odhadnout, o jaké skupině lidí nebo věcí zdroje běžně jsou, a tuto skupinu popsat, definovat a tím říct: Ano, pokud napíšete článek o člověku/věci, co patří do takto popsané skupiny, nejspíš bude významný, protože o něm téměř jistě ty zdroje budou. Jenže diskuse o oborových kritériích se obvykle vedou úplně jinak. Mluví se o tom, jestli dotyčné něco znamená ve společnosti, jestli je to důležitější než fotbalisti, jestli je to důležitější pro mne nebo pro Tebe. Ale tak se to vždycky akorát sveze k tomu, že se o tom pohádáme, a nic se nedohodne.

Ta diskuse by se měla vždy vést úplně jinak: Argumentujte ne skutečným (nebo domnělým) významem těch či oněch lidí/věcí, ale tím, že snesete argumenty o tom, kde se o těch lidech/věcech běžně píše. Napište, že o horách existuje ta a ta knížka, že všichni ministři mají životopisy na tom a tom webu a že k lize v určitém sportu se vydávají pravidelné ročenky s obsáhlými údaji o klubech i hráčích, že se všemi režiséry filmů nominovaných na tu a tu cenu dělá rozhovory ten a ten časopis.

Pak diskuse o oborových kritériích splní to, že bude skutečně odborná (ne jen subjektivní tlachání o tom, co se komu zdá jak významné), a samotná kritéria budou skutečně užitečným vodítkem.

pátek 4. července 2014

Některé omyly o islámu a současném světě

Na příkladu tohoto, hojně čteného článku spisovatele, pedagoga a hudebníka Tomáše Houšky, si ukažme některé nesmysly, které se často a snadno šíří po internetu. Překvapivě jsou tady položeny jako základ argumentace v nezvykle četném množství.

  1. Náboženství a pořádek. Je stejným problémem multikulturalistů jako umírněnějších Houšků a také naprostých xenofobů, že nejsou schopni oddělit svobodu náboženství a vládu zákona. Multikulturalisti nejsou účinně zabránit muslimům, aby nepáchali zločiny a neporušovali konkrétní zákony při svobodném vyznávání své víry, ale tuto svobodu jim chtějí zaručit. Také Houškové a xenofobové nejsou účinně schopni muslimům zabránit páchat zločiny a porušovat konkrétní zákony, a tak jejich svobodu popírají. Ani jedno není cesta k úspěchu. Pozoruhodnější je to tehdy, když jde ve druhé skupině zároveň o lidi, kteří si na vlastní svobodu potrpí a nikdy by nedovolili, aby někdo jiný, kdo jejich vlastní svobodu po svém zneužívá, způsobil, aby bylo sáhnuto i na tu jejich. Třeba kdyby chtěl někdo omezit právo na držení zbraně, protože ji někdo zneužívá ke zločinům. Tady někdo zneužívá islám ke zločinům, tak omezíme právo na jeho vyznávání.
  2. Islám a prosperita. Z pěti zemí, kde je nejvyšší HDP na jednoho obyvatele, jsou tři muslimské, ze zemí, kde je vyšší HDP na jednoho obyvatele než u nás, je jich osm, tj. víc než pětina. Z deseti nejchudších zemí na světě je muslimská jen jedna (Niger), šest nebo sedm je jich křesťanských.
  3. Mír a islám. Pokud jde o mír v muslimských zemích, situace nyní je velmi špatná a také z dlouhodobého hlediska nebyla nejlepší. Přesto je třeba dodat, že podstatný vliv na to, jak špatná situace tam je, mělo zasahování vlád zemí křesťanského okruhu. Nebuďme ale hlavně zaslepeni vývojem od války v zálivu a od 9/11 a soustředěným zájmem médií právě na tuto oblast. Na světě proběhlo od 80. let množství ozbrojených konfliktů, z nichž těch muslimských byla sotva polovina. 
  4. Mír a islám dnes. Dnes je to tam opravdu horší, ale současná výbušná situace v arabském světě souvisí podstatnou měrou s kolapsem tamních po dlouhá léta stabilních režimů (Afghánistán, Irák, pádem Afghánistánu oslabený Pákistán, rozpad Súdánu, drolící se režim v Sýrii, Egypt, Tunisko, Libye) a s tím souvisejícím naprostým rozvratem bezpečnostní situace. Existence těch režimů, jejich pád i ten bezpečnostní rozvrat mají v mnoha případech jiné kořeny než náboženské a nesouvisí tak bezprostředně s islámem (anebo jen s ním). Radikálové, kteří se z tamních krajů šíří a dál roznášejí ozbrojené konflikty, jsou mnohdy ti, kteří byli vychováni Evropany či Američany, aby bojovali proti jiným Evropanům či Američanům (anebo jde o první, výjimečně o druhé generace jejich učedníků).
  5. Povinnost se přizpůsobit. Když přijede Čech do USA, téměř jistě se musí přizpůsobovat mnohem méně než v Česku. Různorodost USA je taková, že tam nejen Čech, který má společné kulturní kořeny jako Američan, ale dokonce i Číňan nebo Arab bez problémů zapadne. Musí tam samozřejmě dodržovat zákony - ale tím se vracím k bodu jedna: Není to problém náboženství a (ne)tolerance k náboženství, ale schopnosti vytvářet spravedlivé, ale přísné zákony, a trvat na jejich dodržování.
Pět bodů na začátek jistě stačí.

středa 2. července 2014

Špatný pohled Respektu na údajně špatné rozhodnutí o Nagyové

Šéf domácí rubriky Respektu Ondřej Kundra nám vysvětlil, proč je rozhodnutí trestním příkazem nad Janou Nagyovou špatné. A já si myslím, že mnohem horší je jeho zdůvodnění. Přivádí na svět otázku: Proč se tedy institut trestního příkazu zaváděl, když ho soudy nemají užívat?

Ale, pardon, to jsem přece nepochopil, on se užívat může, ale nikoli tam, kde je třeba, aby to veřejnost mohla sledovat. Dá se to říct i jinak: Respekt pláče, že média se nemohla na celé kauze přiživit, a teď, jak píše s naivní upřímností v poslední větě, "o projednávání online naštěstí tentokrát nepřijdeme".

Je zarážející, jak Ondřej Kundra bez okolků volá po tom, aby soudy dbaly na vliv médií a pozornost veřejnosti? Tedy vlastně - aby rozhodovaly ovlivněné masou lidu, populisticky...? Anebo aby podlehly vlivu médií, tj. mediokracii...? To žádný z těchto dvou výtek Kundrovi ani trochu nevadí?

I případy, které Kundra jmenuje a které se projednávaly neveřejně, nebyly utajené. Každý rozsudek je k dispozici v písemné formě a soud v písemném znění rozsudku (téměř) vždy dokládá i odůvodnění. Tedy i v případě, že není odůvodnění předneseno v soudní síni. Jen to bohužel pro novináře znamená, že musí vzít často mnohastránkový (a to je ještě eufemismus) text, pročíst ho, pochopit jeho právnické kličky, probrat s odborníky. Prostě musí makat. To by ještě určitě často nebyl problém, jenže to na druhou stranu znamená pro vydavatele, že ho za tu práci musí zaplatit, nebo mu aspoň na ni dát čas.

Ale to už - laskaví novináři prominou - nikoli chyba soudu.

Pravý postup médií by přece měl přesně opačný: Média by měla nabádat soudy, státní zástupce, policii i všechny úřady, aby každý případ řešili stejně, aby se nenechali ovlivnit tím, zda se na ně dívá celá společnost, nebo jen nešťastný postižený z nějaké malé vesničky.

pátek 27. června 2014

Evropanům se prý na MS nedaří. Skutečně? Počkejme na vyřazovací boje!

Na mistrovství světa mnohé zaujalo, že evropské týmy neuspěly. Vždyť si to uvědomte, vypadly Španělsko, Portugalsko, Itálie, Anglie, Rusko... Jižní Amerika naopak přišla pouze o Ekvádor. A ano, Evropa v zápasech s jihoamerickými týmy získala jen 27 % bodů, takže Jihoameričané jsou hodně vysoko.

Ale je to skutečně tak, že se Evropě nedaří nějak výrazně víc? Často se argumentuje, že ani ne, že je to ve skutečnosti typické pro šampionáty na jihoamerickém kontinentu. Jen se nějak zapomíná, že naposledy se mistrovství v Jižní Americe konalo - no, to už pomalu ani nikdo nepamatuje. Bylo to v roce 1978 v Argentině a ještě se tomu podobal trochu šampionát v Mexiku v roce 1986.

Když se podíváme na čísla evropských týmů v letech 1986, 2010 a letos, všechno se zdánlivě potvrzuje. Je tu vidět podobnost s MS 1986 a propad proti MS 2010. Tohle je podíl bodů, které získaly evropské týmy v těchto letech proti soupeřům z jiných kontinentů (přepočteno na tříbodový systém):

Rok vs. J. Amerika vs. S. Amerika vs. Afrika vs. Asie/Austrálie
1986 30 % 65 % 60 % 88 %
2010 64 % 50 % 68 % 50 %
2014 27 % 58 % 69 % 89 %

Ale pozor, není všechno tak, jak to vypadá na první pohled. Podívejte se na tuhle tabulku ještě jednou s trochu jinými čísly:

Rokvs. J. Amerikavs. S. Amerikavs. Afrikavs. Asie/Austrálie
201033 %50 %68 %50 %
201427 %58 %69 %89 %

Co se najednou stalo? Inu, to je jednoduché. Tohle je tabulka bez zápasů vyřazovací části, po základních skupinách. V základních skupinách se totiž evropským týmům i na MS 2010 dařilo prakticky stejně špatně jako v Brazílii. V Jižní Africe postoupilo do osmifinále jen šest ze třinácti evropských mužstev, letos právě stejný počet, šest ze třinácti.

Pro porovnání, zda Evropa dopadla lépe nebo hůř než před čtyřmi lety, bude rozhodující vyřazovací fáze. V té před čtyřmi lety selhaly jihoamerické týmy, když postupně vypadly Brazílie s Nizozemskem, Argentina s Německem a Paraguay se Španělskem a pak Uruguay s evropskými soupeři prohrála oba zápasy o medaile, jak s Nizozemskem tak s Německem. Turnaj se tehdy ve prospěch Evropy zlomil až ve čtvrtfinále.

Letos tedy podle všeho máme možná až na začátku července.

úterý 20. května 2014

Prodloužení fotbalového poháru

Michal Hrabal* se prošel fotbalovým ligovým děním a okomentoval finále fotbalového poháru. Postěžoval si na vedení fotbalového svazu a další věci, jak odpovídá redakční linii Hattricku, a pak také zkritizoval, že se nehrálo prodloužení.

Nevím, jestli se má finále českého poháru prodlužovat. Jsou zápasy, kdy je prodloužení k nepřežití, a jsou zápasy, kdy je škoda, že se neprodlužuje i za stavu 1:0. Že ale Plzeň neměla možnost prokázat svou lepší formu v prodloužení? Inu, tak to je. Čas na zápas je nějak určený, a dokud nebude fotbal následovat příklad hokeje a hrát do rozhodnutí, jednou nastane chvíle na konec zápasu. Hrabal se nechává ovlivnit tím, že Petrželova nešťastná ruka se stala v samotném závěru, a pak už nebyl na něco čas. Tím ale pomíjí těch předchozích 45 minut. Pravidla byla pro všechny stejná a daná předem, všichni věděli, že se hraje 90 minut, všichni Plzeňáci věděli, že pokud vedou 1:0, jsou lepší, ale nejsou schopní dát gól na 2:0, může vždycky dojít k nějaké Petrželově ruce a pak už prodloužení nedostanou. To jsou fakta, jakékoli stěžování si na to není racionální.

Na druhou stranu, není pravda, že Česko je jedinou zemí, kde se kopou ve finále poháru penalty. Není jich moc, ale třeba v Brazílii, kde se hraje finále na dva zápasy, se podle všeho neprodlužuje. A trochu jiný příklad: Anglický Community Shield (vlastně superpohár) se také neprodlužuje, a to je Anglie opravdu tradicionalistickou zemí.

Hrabal hned v titulku píše, že neprodlužování zápasu odporuje pravidlům UEFA a FIFA. Tak to mne zaujalo. Rozhodně nejsem znalec fotbalových pravidel, a tak by mne opravdu odpověď zajímala. V Pravidlech fotbalu se píše, že způsob, jak se rozhodne o výsledku, pokud po vypršení normální hrací doby platí nerozhodný stav, určuje rozpis soutěže. Odhaduji, že žádné omezení pro tento rozpis, ze strany UEFA nebo FIFA neexistuje. Ale třeba ano. Na druhou stranu, nevěřím, že by v tom případě čeští sportovní funkcionáři byli tak odvážní, že by si troufli to porušit, a že by na to ještě nikdo nepřišel za 12 let této praxe...

Pokud jde o zrušení prodloužení v poháru, došlo k němu v roce 2002. Myslím, že není náhodou, že to bylo právě tehdy, když tahle soutěž přišla o generálního partnera Raab Karcher a změnila se zpět v Pohár ČMFS. Snad by mohl Hattrick zapátrat ve svém vlastním archivu a zjistit, jak to tehdy ČMFS (předsedoval mu tehdy Obst, ale řídil ho VV) zdůvodňoval. V Gólu z té doby jsem to při zběžném pátrání nenašel.

Za nejlepší místo v celém Hrabalově textu považuju větu: „Řada lidí – nejen v Edenu, ale i u televizních obrazovek – očekávala, že se bude ve finále Poháru České pošty prodlužovat dvakrát 30 minut.“ Když pominu ten kouzelný překlep, podle kterého by se mělo prodlužovat hodinu, tak mne napadá: To to ale muselo být dávno, kdy se naposledy rozhodovalo pohárové finále rovnou v penaltách. Podívejme se na to: No, ovšem, bylo to – ehm – potřetí za poslední čtyři roky. A on si Hattrick stěžoval i loni, přesto bylo zase tolik lidí překvapeno.

Ten článek mimochodem naznačuje, že pravidly UEFA a FIFA nejsou myšlena nějaká pravidla, která by musela plnit FAČR, ale že jsou tím myšlena pravidla soutěží, které pořádají UEFA a FIFA. Takové nicméně může český pohár těžko porušit...

*Na základě upozornění v diskusi upozorňuji, že autorem článku asi přece jen bude Pavel Procházka, nikoli v úvodu podepsaný Michal Hrabal.

středa 29. ledna 2014

Zneužil jsem práva správce! Opravdu?

Prosím, nepřehlédněte prosbu na konci tohoto blogu. Děkuji.
Ano, podle všeho jsem se na Wikizprávách pohyboval na samé hraně zneužití práv správce. K situaci došlo tak, že jsem se stal terčem nových a nových nepravdivých tvrzení, kterými Lenka64 očerňovala mou mnoho měsíců vykonávanou práci na Wikizprávách. Když Lenka64 nebyla svá tvrzení schopná doložit, nijak neustoupila, naopak přidala ještě osobní útok, který už se netýkal mé práce na Wikizprávách, ba dokonce Wikizpráv vůbec, ale byl pouze jen urážlivým vyjádřením vůči mé osobě. Tak probíhá hodně diskusí s Lenkou64.
Pokus tento osobní útok tzv. refaktorizovat (skrýt) Lenka64 opakovaně vracela, až výslovně porušila z Wikipedie známou zásadu tří revertů. Za to jsem ji (a pak i sebe, což skutečně může být za hranou zneužití správcovského nástroje, ale právě proto jsem to udělal, aby bylo jasné, že chci měřit stejně na obě strany) zablokoval.
Za to vše (a za výroky pronesené ve vyhrocené diskusi) nyní ta samá Lenka64 žádá o to, abych byl zbaven správcovských práv. Ne, že by mi na nich záleželo (viz níž). Tady už ale nejde o správcovská práva, nástroj, který využiju jednou za uherský rok na projektu, na kterém zatím nemám zájem pokračovat, tady jde o princip.

Možný vývoj

Existuje několik možných řešení. Za pozitivní bych považoval otevřené zamítnutí žádosti a potvrzení, že jsem byl v právu (a že chování Lenky64 bylo a nadále je škodlivé). Za velmi pozitivní, ale velmi nepravděpodobné bych považoval, kdyby minikomunita Wikizpráv zabránila (podobně jako to udělal arbitrážní výbor na Wikipedii) Lence64 podobné útoky do budoucna dělat. To by dokonce pro mne byl signál zvážit, zda se na Wikizprávy nemám vrátit. Pravděpodobně bych to ale udělal pouze na základě dotazu přímo na Wikizprávách, protože vím, že třeba další ze správců Tchoř mou tamní účast za přínosnou tak úplně nevidí - a po tamních zkušenostech si opravdu nemyslím, že ani pro mne, ani pro ně není vhodné, abych se tam vnucoval.
Za méně pozitivní pro mne, ale stále ještě pozitivní pro Wikizprávy, bych považoval, kdyby se komunita desysopem odmítla zabývat, a místo toho to využila jako podnět k pročištění vzduchu, probrání se z letargie, zahájení diskuse o tom, jak Wikizprávy rozšiřovat místo utlumovat, a hlavně k návratu k práci na projektu. Naposledy tam někdo z editorů jakkoli zasáhl do zprávy 7. prosince(!) a naposledy tam vznikla nová zpráva 26. listopadu, ano, skutečně před více než dvěma měsíci.
O tom, jak se od desíti k pěti vyvíjejí Wikizprávy po mém odchodu, který byl vyvolán podobnou situací jako nyní, kdy Lenka64 stupňovala své osobní útoky vůči mně a nikdo se mě nezastal, jsem psal tady.
Za negativní bych pochopitelně považoval, kdyby došlo k semknutí se tamní komunity za jednáním Lenky64 a k odebrání mých správcovských práv. V tu chvíli bych skutečně dostal pocit, že současné Wikizprávy jsou odsouzeny k zániku.

Kuriózní okolnost

Zvláštností je, že jsem již dřív - podle zásady, kterou tam mezitím přijali - mohl o práva správce přijít a počítal jsem s tím. Kdo nepoužije půl roku správcovské nástroje, může jich být zbaven. To u mne platilo už v listopadu a mne skutečně od května nenapadlo, že ta správcovská práva ještě někdy použiji. Jenže v tamním poklidu si toho nikdo nevšiml a práva mi zůstala až do současnosti. Bohužel?

Výzva

Případná diskuse na Wikizprávách bude velmi podstatnou pro vyjasnění, jak (ne)funguje tamní komunita. Proto prosím všechny, kteří nepatří mezi stálé přispěvatele Wikizpráv. Dejte jim prosím prostor, ať tento nijak ideální, ale přece jen impuls k probuzení, využijí sami a ukážou všem ostatním, jak na tom jsou.

středa 1. ledna 2014

Wikizprávy a statistika

„Statistika nuda je, má však cenné údaje...“
V roce 2013 vzniklo na českých Wikizprávách 120 zpráv. Je to nejslabší rok od vzniku Wikizpráv. Poslední pololetí bylo s 39 zprávami daleko nejhorší v historii, téměř o polovinu horší než před dosavadní rekord před rokem.

To vše přesto, že do tohoto čtvrtletí patřil i nejlepší měsíc tohoto roku listopad (s 27 zprávami, to je skoro čtvrtina celého roku). Na druhou stranu vše pokazil prosinec. Poprvé od založení Wikizpráv to byl měsíc, v jehož průběhu nebyla založena ani jedna jediná zpráva.

Co já a Wikizprávy? Já ... pomáhám!


Mám tam pár za ten poslední rok necelé tři desítky editací, z toho asi tak tucet obsahových. Jinými slovy tam už fakt prakticky nepatřím. Za tu dobu jsem zároveň napsal tucet příspěvků o Wikizprávách na tento blog (včetně spoluautorství jednoho příspěvku do newsletteru Wikinewsie Group).

A teď něco pro takové posmutnělé pobavení. Statistika také odhalila zajímavý fakt, že během tří dnů od napsání nějakého mého blogu vzniklo na Wikizprávách průměrně 0,58 zprávy denně, zatímco jindy jen 0,3 zprávy denně. To je na samotné hranici statistické chyby. Když to ale prodloužíme na 10 dní, dostaneme se na jiné číslo, a to na 0,5 vs. 0,25, kde už jde o statisticky prověřený rozdíl.

Někteří lidé si myslí, že mé blogování Wikizprávy poškozuje. I já sám jsem měl občas černé svědomí, že Wikizprávy nepíšu, ale spíš jen kritizuji. Jenže čísla hovoří jasně: Moje blogování o Wikizprávách podle všeho Wikizprávám pomáhá.

Snad stejně zapůsobí i tento blog.

Přeji Wikizprávám šťastný nový rok, bohatší a aktivnější než rok 2014.