sobota 5. listopadu 2016

Symfonické orchestry na Facebooku

Dnešní živý koncert k jubilejnímu a vpravdě neuvěřitelnému počtu fanoušků Berlínských filharmoniků mne přivedl k myšlence udělat si přehled o tom, které orchestry mají na Facebooku kolik fanoušků.

Malé regionální orchestry (a ruský bonus)

Do této skupiny patří i většina českých orchestrů. Tak třeba Symfonický orchestr Českého rozhlasu (2 tisíce fanoušků), Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK (2,2 tisíce), PKF Prague Philharmonia (2,8 tisíce) a mezi největšími z nich Filharmonie Brno (5 tisíc).

Nejsou ve špatné společnosti. Patří sem také Symfonický orchester Slovenského rozhlasu (1,4 tisíce) nebo Slovenská filharmónia (2,3 tisíce), ze Švýcarska Orchestre de la Suisse Romande (3 tisíce) a už na hraně Tonhalle-Orchester Zürich (7 tisíc), za Rakousko Mozarteum Orchester Salzburg (5 tisíc) a za Maďarsko Budapest Festival Orchestra (6 tisíc).

A protože Rusko Facebook nemá moc rádo, do této skupiny spadají také velké ruské orchestry – Moskevský státní symfonický orchestr (2,9 tisíce) a Světlanovův státní symfonický orchestr Ruské federace (2,7 tisíce).

Velké regionální orchestry

Větší počet fanoušků mají orchestry, jejichž ohlas už přesahuje jen úzce místní okolí. To jsou francouzský Orchestre National de France (jen! 9 tisíc), izraelské Jerusalem Symphony Orchestra (10 tisíc) a Israel Philharmonic (28 tisíc) a vlastně i Barenboimův West-Eastern Divan Orchestra (17 tisíc), italské Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI (30 tisíc) a Accademia Nazionale di Santa Cecilia (37 tisíc), nebo polské Narodowa Orkiestra Symfoniczna Polskiego Radia w Katowiciach (19 tisíc) a Filharmonia Narodowa w Warszawie (26 tisíc). Exotiku reprezentuje také NHK Symphony Orchestra (16 tisíc), Severní Ameriku spousta menších orchestrů z USA anebo třeba Orchestre symphonique de Montréal (37 tisíc).

Na stejnou úroveň se pak řadí také další menší, ale proslulé orchestry německo-rakouské: Staatskapelle Dresden (12 tisíc), Gustav Mahler Jugendorchester (12 tisíc), Gewandhausorchester (21 tisíc), NDR Elbphilharmonie Orchester (25 tisíc). A také nejmenší proslulé britské orchestry: BBC National Orchestra of Wales a Royal Liverpool Philharmonic, i zásluhou Libora Peška (oba 37 tisíc), na starou hudbu se orientující Academy of St. Martin in the Fields, proslavený nahrávkou soundtracku pro film Amadeus (14 tisíc) anebo mnohem menší City of Birmingham Symphony Orchestra (10 tisíc), který katapultoval do světa Simona Rattla.

Je příjemné vidět, že do této sféry, byť do její spodnější poloviny, patří i Česká filharmonie (16 tisíc).

Světově proslulé orchestry

Velký odstup mezi největšími počty fanoušků z předchozí skupiny a nejmenšími z této označuje, že tady je reálný kvalitativní skok.

Do této skupiny se řadí orchestry skutečně slavného jména, proslulé svými dirigenty, nahrávkami i koncertní či festivalovou činností.

Převahu zde mají Spojené státy: Cleveland Orchestra (130 tisíc), San Francisco Symphony (130 tisíc), spíš dřív, ale vlastně dodnes slavný The Philadelphia Orchestra (legendy jako Stokowski a Rachmaninov, Ormandy, Muti, Sawallisch, Eschenbach, Nézet-Séguin... – 144 tisíc), Los Angeles Philharmonic (od roku 2009 ho vede charismatický Gustavo Dudamel – 150 tisíc) a dodnes nesporně výjimečné orchestry Chicago Symphony Orchestra (hlavně Solti, ale dříve také Rafael Kubelík – 167 tisíc) a Boston Symphony Orchestra (Koussevitzky, Munch, snad nejslavnější japonský dirigent všech dob Seiči Ozawa, pak James Levine a nyní Andris Nelsons – 180 tisíc).

Velké a úspěšné jsou i britské orchestry: BBC Symphony Orchestra se svými skvělými BBC Proms (90 tisíc), u kterého samozřejmě nesmím nezmínit Jiřího Bělohlávka, jeho skotská sestřička BBC Scottish Symphony Orchestra (81 tisíc) a o půl třídy výš Royal Philharmonic Orchestra (170 tisíc). Za unikát osobně považuji The Philharmonia, v 50. letech "vychovanou" a proslavenou Karajanem a Klempererem, později řízenou Mutim, von Dohnányim a pak Esou-Pekkou Salonenem. Za jejími 168 tisíci fanoušky vidím jak současnou, tak možná ještě víc dřívější slávu, zachycenou na vynikajících nahrávkách.

Francouzskou hudbu reprezentuje nejlepší tamní těleso: Orchestre de Paris (150 tisíc).

Patří sem po zásluze i skvělý nizozemský Royal Concertgebouw (116 tisíc), a to nepochybně hlavně díky Bernardu Haitinkovi, později s výbornými Chaillym, Jansonsem a Gattim.

Německo už má v této úrovni – možná překvapivě – podle všeho jen jeden orchestr: Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks (80 tisíc). Orchestr význačný tím, že ho za 67 let existence vedlo jen pět stálých dirigentů, z toho nejdéle, 18 let, Rafael Kubelík. Dalšími byli Eugen Jochum, Colin Davis, Lorin Maazel a dodnes Mariss Jansons.

A patří sem i "chudý příbuzný filharmoniků" – Wiener Symphoniker (105 tisíc). Byť je nechci vůbec zatracovat, stejně mám pocit, že symfonikové těží hlavně z odlesku své slavnější konkurence...

Legendární orchestry

Následuje další výrazná mezera a tři orchestry, které mají opět každý takřka třikrát víc fanoušků než předchůdci. Tím se také dostáváme do sféry, kde je definitivně těžké odhadnout, jestli tyto orchestry proslavily své dirigenty, anebo tomu bylo naopak.

Jako první je to London Symphony Orchestra (330 tisíc). Nejstarší londýnský orchestr vedli v posledních desetiletích zejména André Previn, Claudio Abbado, Michael Tilson Thomas a Sir Colin Davis. Nynějším šéfem je charismatický a politicky kontroverzní Valerij Gergijev, kterého by měl od příštího roku nahradit Simon Rattle. A nesmí se samozřejmě vynechat jméno Leonarda Bernsteina, který pravidelně dirigoval LSO od 60. let až do konce života.

Jako druzí to jsou pochopitelně Wiener Philharmoniker (350 tisíc). Stačí navštívit vídeňský ústřední hřbitov a v tamním "hudebním slavíně" si připomenout, kteří skladatelé žili, tvořili a zemřeli za ta staletí ve Vídni (mj. Gluck, Beethoven, Schubert, Brahms, Straussové, Schoenberg, no a samozřejmě také Mozart, byť ten byl – jak známo – pohřben anonymně a tady má jen pomník). Filharmonikové, založení v roce 1842, jsou žijící vídeňskou hudební kulturou. Herbert von Karajan a Karl Böhm jsou legendy 20. století a po právu nositelé titulu čestní dirigenti filharmoniků. Tenhle orchestr má prostě svůj zvuk (a to symbolicky, tak i akusticky – jak zdůraznil další proslulý dirigent "Vídeňáků" Bruno Walter).

Třetí v téhle exkluzivní skupině je New York Philharmonic (420 tisíc). Jen o dva roky mladší než "Vídeňáci", která mj. uvedla ve světové premiéře Novosvětskou od Dvořáka (a byla to její první významná světová premiéra!). Až tajemnou auru přinesl do New Yorku Arturo Toscanini, který se nebál udělat ani velké řezy do složení orchestru (výměna 20 hudebníků naráz za hráče konkurenčního New York Symphony). Zjednodušeně řečeno pak přišla válka, pak Dimitri Mitropoulos a pak jeho vynikající a nezapomenutelný žák: Leonard Bernstein. A tím by mohlo být řečeno vše, ale svou zmínku si zaslouží i jeho nástupci: Boulez, Mehta, Masur, Maazel a ... nakonec Alan Gilbert...? Ehm, přiznávám, tak toho musím sám teprve poznat.

Berlínští filharmonikové

Jestliže tohle jsou tři legendární orchestry, které mají dohromady 1,1 milionu fanoušků – pak vynikne, jak neuvěřitelnou pověst nyní mají Berliner Philharmoniker. Ti totiž dnes oslavili milion fanoušků. Jistě, i tady byli skvělí dirigenti po celou dobu jeho existence (Niksich, Furtwängler, Celibidache, Karajan, Abbado), ale myslím, že osobností, která stojí za tímto fenomenálním úspěchem, je nepochybně Simon Rattle (ehm, on sám má skoro 90 tisíc fanoušků, čímž se ale pro změnu nemůže rovnat neuvěřitelným 907 tisícům – ano, čtete dobře – 907 tisícům fanoušků už výše zmíněného Gustava Dudamela), kterého si za šéfdirigenta vybrali sami hudebníci v roce 1999. Dnes zdánlivě nenahraditelný, ale v okamžiku zvolení přece jen ne tak nápadný dirigent City of Birmingham Symphony Orchestra.

Jelikož Rattle nastoupí u London Symphony, přijde i v Berlíně po 20 letech změna. Na jeho místo nastoupí Kirill Petrenko. Bude mu zhruba tolik, co Rattleovi, když přišel do Berlína. Zvláštností je, že se proslavil hlavně jako dirigent operní (vídeňská Volkskoper, Bayreuth, Komická opera v Berlíně, Bavorská státní opera). Bude to poprvé, co nebude šéfovat orchestr spojený s operním tělesem.

Můžeme být zvědavi, jak se tato změna projeví – třeba i na těch facebookových fanoušcích...

čtvrtek 6. října 2016

Jeden ukrutný případ neschopné práce se zdroji

Lukáš Lhoťan, dříve český muslim, nyní katolík, je velký bojovník proti islámu, ale také proti multikulturalismu.

Před necelým týdnem, 1. října, vydal na svém blogu na iDNESu článek Česká republika jen jedné organizaci dala na podporu multikulturalismu pět miliard korun! Na základě autorovy interpretace dat z tabulky ze stránek ministerstva financí (v tabulce je třeba uvést IČ organizace) uváděl, že nadace Open Society Fund Praha obdržela za posledních několik let z českého státního rozpočtu částku pět miliard korun. A že tedy z "našich daní" směřovaly do OSF Praha peníze, které měly být vhodněji použity třeba na stavbu mateřských školek nebo důchody pro seniory.

Blog mne zarazil a během krátkého pátrání jsem si ověřil, že je plný nesmyslů. Původně jsem je zveřejnil pro své přátele na Facebooku, ale protože se Lhoťan svých nesmyslů drží dál i po upozornění některých svých čtenářů a postižené OSF Praha, je na místě úplné zveřejnění.

První ověření údajů z blogu


Už při zběžném prohlédnutí zmíněné tabulky bylo možné zjistit, že těch pět miliard je převážně spojeno nikoli s českým rozpočtem, ale s tzv. Norskými fondy. I kdyby ta částka tedy vůbec dávala smysl, nebyla z "našich daní" nebo "českého státního rozpočtu".

V první řadě mne ale samozřejmě zarazila ta samotná suma pět miliard korun. V tom jsme na tom s Lhoťanem byli stejně. Zatímco Lhoťana zarazila natolik, že bez váhání spěchal s tím upozornit na takovou skandální sumu, já jsem se spíš zaměřil na zjištění faktů. Jen minimálně seriózní ověření, které netrvalo déle než několik minut, mne vedlo ke zjištění, že ve skutečnosti je problém někde jinde.

Na stejné tabulce, kterou Lhoťan přebírá ze stránek ministerstva financí, je i druhá část níže. V ní je uvedená částka 83 milionů. Na stránkách OSF Praha se za odpovídající období objevuje částka 111 milionů, tedy řádově podobná. Dokonce sám Lhoťan z této stránky OSF Praha přebírá informace, přesto mu jejich rozpor vůbec nevadí.

Přiznávám, že nevím, co je přesně zač těch pět miliard (přesně 4,785 miliardy) korun. Zdá se mi, že může jít o celkovou sumu uvolněnou pro celou Českou republiku. I když i to je otázka, protože na českých stránkách Norských fondů je uvedeno, že od roku 2004 dorazilo touto cestou do ČR celkem více než 6 miliard korun; to ale na první pohled vypadá jako delší období, než které zobrazuje tabulka MF.

Podrobnější ověření by mohlo zahrnovat dotazy na Norské fondy, ministerstvo financí nebo OSF Praha, abychom se dobrali přesných čísel. I bez toho je ale možné říct, že Lhoťanova interpretace dat a práce se zdroji je prostě katastrofální.

Lhoťan přitom byl na toto pochybení záhy upozorněn v diskusi jakýmsi panem Polickým. Lhoťanova reakce byla jasná:
Je smutné, že pan Polický neumí pracovat s nástrojem na přehled dotací a pod. od českého ministerstva financí, místo lhaní a obviňování by se to měl naučit, ale chápu, že ho sere, že někdo začal poukazovat na to, jak neziskovky tunelují naše daně ... :-D
Osobně si myslím, že smutné je něco jiného - a to čtenost a karma Lhoťanova nesmyslného blogu a jeho vlastní nadutost...

Lhoťanova aktualizace


Po pěti dnech Lukáš Lhoťan svůj blog aktualizoval. Uvedl to slovy:
Když jsme (sic) to podrobně zkoumal, což jsme (sic) mohl až teď v noci...
Ano, takto bezelstně přiznal, že nejdřív svůj blog napsal, a až po pěti dnech měl čas podrobně zkoumat, o čem píše.

K čemu ho tedy dovedl jeho "podrobný průzkum"? K tomu, že jde o peníze z Norských fondů. Bravo! To se dá zjistit během několika sekund, stačí přejet myší nad zkratkou z610 v přehledu ministerstva financí a objeví se vysvětlení. Jen tak připomenu tu větu z diskuse:
Je smutné, že pan Polický neumí pracovat s nástrojem na přehled dotací...
Lukáš Lhoťan to už tedy umí. Navíc ho k tomu, že nejde o peníze ze státního rozpočtu, navedlo po panu Polickém už i oficiální vyjádření OSF Praha, které nesmyslnou informaci vyvrátilo.

Lhoťan tak konečně zjistil, že peníze nejsou ze státního rozpočtu, ale to neznamená, že by změnil titulek a první odstavec svého blogu. V nich stále zůstávají stejné nesmysly o pěti miliardách z českého státního rozpočtu.

To ale není stále všechno. I ve svém nově doplněném textu Lhoťan trvá na tom, že OSF disponoval všemi pěti miliardami korun od Norských fondů, které přerozděloval dalším organizacím - a že to prý OSF potvrdil. To ale není pravda. OSF ve své reakci výslovně píše pouze o částce 158,5 milionu korun, která je opět řádově podobná té, již odhalené či odhadnuté z jiných zdrojů.

Kdy si konečně Lhoťan opravdu ověří to, o čem píše, je otázka. Třeba uvidíme za dalších pět dní...

Podpásovou poznámku v doplněném textu o tom, kolik si OSF účtuje za přerozdělování dotací už jen zmíním nikoli pro dokreslení špatné práce se zdroji, jako spíš pro dokreslení Lhoťanova osobního charakteru.

Mezitím Lhoťanův text dorazil i na web Pravého prostoru, který ho převzal se všemi nesmysly od A do Z. Stejné je to na Parlamentních listech, Svobodných novinách. Můžeme být zvědavi, zda se tam objeví aspoň tato, byť stále mizerná aktualizace.

Lhoťanův nový příspěvek


Ani Lukáši Lhoťanovi se nejspíš nechtělo v noci spát, a tak se dnes dopoledne objevil na jeho blogu nový příspěvek. Jmenuje se Daňoví poplatníci z Evropy dávají miliardy na podporu (nejen) multikulturalismu u nás. Lhoťan konečně(!!) zaregistroval i ten rozdíl mezi miliony, které dostal v podkladech od OSF, a miliardami, o kterých píše sám.

Nemá cenu jeho nový příspěvek rozebírat. Shrnout se dá jednoduše: Lhoťan "neměl čas to podrobně studovat", takže když se spletl, rozhodně to nebyla chyba jeho, ale buď OSF nebo finanční správy. A beztak je to jedno, protože je to stejně ostuda.

Pozoruhodný je závěr:
...oblast neziskových organizací, které jsem se doposud nevěnoval, potřebuje hlubší analýzu a průzkum, ono totiž nezisková organizace, která má společenský a politický vliv je podezřelá, proč ho chce mít? A pak to, že se něco profiluje neziskově, ale zaměstnanci takové organizace žijí ze slušných platů vlastně ukazuje, že to ziskové je, jen to nemá zisk formou účetní uzávěrky na konci roku majitele, ale proplacením platů zaměstnanců.
Nebudu reagovat na to, jak manipuluje s termínem "nezisková organizace", nebudu reagovat na to, jak podle se neskrývaně snaží vzbudit závist vůči zaměstnancům OSF.

Jen napíšu, že se už předem bojím, jak asi může vypadat "hlubší analýza a průzkum" podle Lhoťanových představ. Co jsem zatím viděl, je prostě ubohost...

pátek 23. září 2016

Rušení nočního klidu a rušení oslav - kdo vlastně co v téhle kauze ruší

Nová kauza zasáhla český mediální prostor. Novela zákona o přestupcích (200/1990 Sb.), která vstupuje v účinnost 1. října, zabrání novou úpravou nočního klidu tomu, aby se vůbec mohly konat jakékoli spontánní oslavy, třeba sportovních úspěchů a podobně. Je totiž prý potřeba, aby všechny takové akce byly hlášeny rok předem (píše iDNES).

Prý...

A věc se už stala i tématem předvolební kampaně. Prý za to může nynější vláda. Tak se pojďme podívat, co k uvedenému tématu vedle toho, co se uvádí v článku a v kampani, můžeme ještě dohledat.

Noční klid

Noční klid byl v zákoně o přestupcích definován poprvé až s účinností od 15. ledna 2013 (novela 494/2012 Sb.). Tehdy bylo § 47, odst. 3 zákona dáno, že noční klid je od 22:00 do 6:00 hodin a že zúžení této lhůty je možné obecně závaznou vyhláškou obce nebo rozhodnutím na základě této vyhlášky.

Mimochodem, tato změna je z pera poslanců za ODS. Celá novela (garantovaná za předkladatele Ivanou Řápkovou z ODS) se týkala zákazu pobytu jako možné sankce za přestupek. Konkrétně ustanovení o nočním klidu ale doplnil jiný tehdejší poslanec za ODS a bývalý ústecký hejtman Jiří Šulc, pro hlasovali všichni poslanci ODS (a také ostatních stran s výjimkou KSČM).

Změna zákona k 1. říjnu

Zásah do této praxe byl proveden novelou 204/2015 Sb. Bez zmínky v důvodové zprávě byla odebrána možnost zúžit příslušnou časovou lhůtu rozhodnutím na základě obecně platné vyhlášky a zůstala jen možnost udělat to vyhláškou samotnou.

Zdůvodnění nacházíme v otázkách a odpovědích k tématu, vydaných ministerstvem vnitra až v září 2016 (ale nejspíš se dá najít i někde dřív, dost možná někde v materiálech legislativní rady vlády apod.). Vysvětlení je založené na tom, že obce příliš často nepostupovaly v souladu s novelou 494/2012 Sb.

I když zákon vstoupí v účinnost až 1. října 2016, projednán byl už v červnu 2015, v senátu v červenci a ve Sbírce zákonů vyšel v srpnu 2015. Už od té doby tedy toto ustanovení platí a obce se na něj mohly připravovat.

Základem této novely byl vznik registru přestupků a k němu se vedla hlavní diskuse. Je tedy možné, že si nikdo z poslanců či senátorů opravdu nevšiml této změny, aspoň jsem nikde v debatách o tomto zákonu nenašel, že by na to někdo upozorňoval.

Další novela

Věc se znovu dostala do sněmovny letos v dubnu, v rámci projednávání novely přestupkového zákona (vyšla jako 250/2016 Sb.) a projednávání nového zákona (251/2016 Sb.) Tuším, že kvůli harmonizaci s právem EU (snad to píšu přesně, ale na tom tak nesejde...), došlo k rozdělení přestupkového zákona a celý § 47 se přesunul právě do nového zákona 251/2016 Sb., kde je nyní jako § 5 odst. 6. 

Tentokrát ale pozornost upoutalo jedině ustanovení o urážce úřední osoby. Pokud jde o noční klid, nikdo pozměňovací návrh nepodal. Od zveřejnění ve Sbírce přitom uplynulo zhruba osm měsíců.

Ústavní soud vstupuje do hry

V červnu 2016 vydal Ústavní soud rozhodnutí ve věci vyhlášky o nočním klidu obce Chrastava. Byla to věc starší, samotná vyhláška vznikla již v roce 2014. Nicméně je to judikát, který samozřejmě do budoucna musí být respektován.

V závěru rozhodnutí se uvádí i toto:

"Z ustanovení věty druhé § 47 odst. 3 zákona o přestupcích vyplývá, že veřejný zájem, jakým je nerušený odpočinek v noční době, má být zájmem na udržení místních tradic a na upevňování mezilidských vazeb skrze hlasité noční aktivity převážen toliko ve výjimečných případech. Tyto výjimečné případy, kdy se doba nočního klidu stanoví jako kratší nebo žádná, je třeba vymezit natolik určitě, aby lidé v obci žijící mohli počet a rozložení potenciálně částečně či úplně probdělých nocí v roce předvídat, tj. buď konkrétním datem, datovatelným obdobím či událostí, jejíž datum je pro osoby žijící v obci předvídatelné."

Jinými slovy:

  1. Právo na spontánní oslavu není nezadatelné a je samo o sobě slabší než právo na noční klid.
  2. Výjimečná akce, která naruší noční klid, musí být daná datem nebo událostí, jejíž datum je pro občany předvídatelné.

I když se zdá, že Ústavní soud tím měl na mysli spíš takové události, které se konají v místě obce či v okolí, věřím, že to lze nepochybně převést i na "nadmístní akce" (viz níže), o kterých se často mluvilo - třeba na mistrovství světa a oslavy tamního úspěchu. Formulování takového vymezení může být složitější, ale nemělo by být nemožné.

iDNES upozorňuje na problém

Možná nikoli jako první, ale iDNES na problém upozornilo. Ale pozor, tím nemám na mysli nový článek, ale ten ze začátku července letošního roku a následné pokračování stále ještě z července. V obou se píše o možných problémech obcí se spontánními oslavami. A ve druhém se také uvádí, že právě proto se Svaz měst a obcí obrátil na ministerstvo s návrhem vlastní vzorové vyhlášky, která by poskytla obcím určitou volnost, jak problém řešit.

Předseda Svazu měst a obcí František Lukl výslovně říká: "Naformulujeme takové ustanovení do obecně závazných vyhlášek, aby se nemusela scházet zastupitelstva ke každé jednotlivé akci nadmístního charakteru."

A ministr František Chovanec dodává, že resort už ten návrh od svazu dostal a že ho po úpravách a dalších konzultacích vydá, "takže obce budou mít čas, aby ji integrovaly".

Ministerská vzorová vyhláška

Rozcestník k metodickým pokyny k předpisu, jehož účinnost se blíží, se objevuje na webu ministerstva vnitra stále ještě v červenci 2016. Součástí je jak stanovisko ministerstva (to je ještě z 1. července), tak vzorová vyhláška. U té se datum najít nedá, nicméně celý rozcestník byl vystaven na webu ministerstva až zhruba týden po zveřejnění článku iDNES s reakcí ministra Chovance, tak si troufám předpokládat, že už diskusi se Svazem měst a obcí reflektuje. Je nicméně možné, že je to právě naopak a že tato vzorová vyhláška protest Svazu obcí neobsahuje.

Tomu by naznačovalo to, že její text je - mýma očima - k tématu docela nedostačující, jelikož nepostihuje právě to, co chtěl Lukl (akce "nadmístního charakteru", typicky nějaké ty oslavy titulu mistra světa v hokeji...). Ale co, je to jen vzor, že...?

Já chci s dovolením ještě upozornit na "poznámku pro obec", která je na konci vzorové vyhlášky. Ta mj. doporučuje ohlašovací povinnost u některých obecnějších akcí:

"Obec si může v rámci obecně závazné vyhlášky dle ustanovení § 10 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, stanovit ohlašovací povinnost, a to například následovně: Svatby ohlášené obecnímu úřadu minimálně 15 dní před konáním."

Tuto část výslovně uvádím zejména proto, že se podle mne celkem jasně neshoduje s roční lhůtou, kterou uvádí novější článek iDNES. Ta nejspíš vychází z rozhodnutí Ústavního soudu o předvídatelnosti dnů, kdy je noční klid rušený.

Shrnutí Svazu měst a obcí a ministerstva

Na začátku září se na webu Svazu měst a obcí objevuje materiál, který problematiku nejčerstvěji shrnuje. Nepřináší mnoho nového, jen vědomí, že SMO ví o uvedených metodických pokynech ministerstva. A předseda Lukl jasně uvádí:

"Je třeba najít takové řešení, které bude v souladu s nálezem Ústavního soudu. Mezi akce dané do vyhlášky by měly patřit například národní soutěže či různá mistrovství. Zjednodušeně události nadmístního charakteru. Nelze totiž předvídat, kdo vyhraje, a je logické, že pokud se tak stane, lidé budou chtít slavit i po desáté hodině večer."

Též se uvádí, že podle ministerstva vnitra celé povolování výjimek nebude omezovat soukromé oslavy. Vychází to z tiskové zprávy ministerstva, která cituje náměstkyni Vildumetzovou: "Obyvatelé se nemusí bát o své soukromé oslavy a jiné soukromé události. Novelizace přestupkového zákona se jich nijak nedotkne. Nepodléhají totiž oznamovacímu režimu vůči obci. Mohou se tedy konat i po 22. hodině, pokud neporušují noční klid."

Samozřejmě, právě v poslední větě je jádro pudla: Nová kauza totiž tvrdí, že pořádná spontánní oslava se jaksi bez rušení nočního klidu neobejde. Možná na to budete mít jiný názor, ale já se domnívám, že to není správná představa. Navíc, na základě poznámky ve vzorové vyhlášce, obce mohou podle všeho usoudit, že pro některé (ohlášené) rodinné a soukromé akce (typu svateb) apriorně noční klid omezí.

Podrobné shrnutí ministerstva vnitra je v tzv. otázkách a odpovědích, které jsou z 5. září.

Nový článek iDNES

A teď tu máme ten nový článek. Na první pohled vidíme, že hned v úvodu neříká pravdu.

"Města a obce musejí od prvního října zveřejňovat rok předem všechny společenské akce, které se mohou protáhnout déle než do 22 hodin."

Ne, je třeba zveřejňovat jen ty společenské akce, které se mohou protáhnout déle než do 22 hodin a přitom hrozit rušením nočního klidu. Přesnost definice těchto zveřejněných akcí je přitom ne zcela jasná a podle všeho můžou obce využít určitou míru tvořivosti. Připomínám, že spornou vyhlášku potom může ministerstvo vnitra pozastavit a Ústavní soud zrušit.

Dále se píše o té velmi sporné roční lhůtě, kterou přitom samotný článek zpochybňuje i tím, že i v menších obcích se zastupitelstvo zpravidla schází jednou za čtvrt roku.

Takže jediným problémem zůstává - jak se uvádí v článku - pořádání spontánních akcí, které někoho skutečně napadnou na poslední chvíli.

Závěr

Je nepochybné, že situace se zkomplikovala. Na jedné straně za to může samotná novela, na druhé pak rozhodnutí Ústavního soudu. Je pravděpodobné, že v době, kdy se o změně zákona jednalo, nikdo nepředpokládal, že Ústavní soud přijde s výkladem o potřebě "předvídatelnosti potenciálně probdělých nocí". Myslím, že tuto vlastnost jasnovidectví neměl nikdo, ani poslanci ODS, kteří do zákona první úpravu v roce 2012, ani poslanci vládní koalice, kteří o změně hlasovali v roce 2015, když Ústavní soud rozhodl až v roce 2016.

Ale stalo se a někteří pořadatelé akcí si musejí rozmyslet, jak správně postupovat - kdy akci s předstihem nahlásit pro zpracování vyhlášky, kdy ji pořádat mimo noční hodiny, kdy nějakými prostředky zaručit, že nebudou rušit noční klid - a kdy vytušit, že jejím pořádáním se vystavují riziku spáchání přestupku, nebo že jejím pořádáním naplňují svůj jiný zájem, který je nad tuto ochranu povýšen.

Přitom platí, že pokud někdo naruší noční klid a někdo kvůli tomu pošle návrh na projednání přestupku, neznamená to, že obec má povinnost to automaticky za přestupek označit, nebo je jako přestupky sankcionovat (nejlehčí sankcí je přitom pouze napomenutí).

K tomu znovu zopakuji z rozhodnutí Ústavního soudu:

"Veřejný zájem, jakým je nerušený odpočinek v noční době, má být zájmem na udržení místních tradic a na upevňování mezilidských vazeb skrze hlasité noční aktivity převážen toliko ve výjimečných případech."

A také svou vlastní námitku: Nemyslím si, že platí, že pořádná spontánní oslava se bez rušení nočního klidu jaksi neobejde.

Dovedu si tedy dobře představit - nejspíš podobně jako Svaz měst a obcí - že současná úprava sice není jednoduchá, ale když si s tím někdo dá práci, dovede vyvážit právo na noční klid a na společné hlučné oslavy. A myslím si, že noční klid je věc, se kterou stojí za to dát si práci...

Osobně mne na tom při tom zaráží několik věcí:

  1. Proč se to řeší až nyní, v zásadě až od července, a proč se to znovu objevilo právě teď, když celá úprava je skoro o rok starší?
  2. Proč se to muselo stát předmětem předvolební kampaně?
  3. Proč je z toho vůbec viněna současná vláda, když podstatný vliv na věc měl Ústavní soud na této vládě nezávislý - a kdyby k novele 204/2015 Sb. vůbec nedošlo, zasáhl by Ústavní soud stejným způsobem původní znění, které přitom navrhla pravicová ODS?

Na mnoho otázek jsem se odpovědět pokusil. Na tyto tři už to bohužel nedovedu.

pátek 10. června 2016

Jak dopadly přelomové bruslařské, tedy nejen krasobruslařské volby

Předsedou ISU nakonec bude zase rychlobruslař. Jan Dijkema vyhrál už první kolo voleb. To dopadlo takto:

  • Jan Dijkema (Niz.) – 45 hlasů
  • György Sallak (Maď.) – 43 hlasů
  • Didier Gailhaguet (Fr.) – 25 hlasů
  • Chris Buchanan (V. Brit.) – 2 hlasy

Do druhého kola hlavní krasobruslařský kandidát, Francouz Didier Gailhaguet, z volby odstoupil, stejně jako britský krasobruslařský outsider Chris Buchanan.

Volba pak dopadla vítězstvím Jana Dijkemy:

  • Dijkema – 63 hlasů
  • Sallak – 52 hlasů
Web Inside The Games připomíná zajímavou věc, a to, že Gailhagueta podporovala poradenská společnost Vero Communications, která v nedávné minulosti pomohla prosadit do čela významných sportovních svazů nové předsedy, zejm. Briana Cooksona do čela cyklistické UCI (září 2013), Sebastiana Coea do čela atletické IAAF (srpen 2015) a Gianniho Infantina do čela fotbalové FIFA (únor 2016). Tentokrát ale utrpěla porážku.

Krasobruslení povede Lakernik

Hlavní krasobruslařskou pozici, místopředsedy pro krasobruslení, obsadil v Dubrovníku také nový člověk. Rus Alexandr Lakernik porazil stávající místopředsedkyni Marii Lundmarkovou z Finska výrazným poměrem hlasů 81:34.

Lundmarková zůstane v radě ISU jako zástupkyně krasobruslení, dále budou ve stejné roli Džunko Hiramacuová z Japonska, Patricia St. Peterová z USA, Benoit Lavoie z Kanady a Maria Teresa Samaranchová ze Španělska.

Technickou komisi krasobruslení (jen muži, ženy a sportovní dvojice) povede Fabio Bianchetti z Itálie, doplněný Susan Lynchovou (Austrálie), Jukiko Okabeovou (Japonsko) a Ritou Zonnekeynovou (Belgie).

Technickou komisi tanců na ledě povede Halina Gordonová-Poltoraková (Polsko), doplněná Shawnem Rettstattem (USA), Allou Šechovcevovou (Estonsko) a Hilary Selbyovou (V. Británie).

Zatímco Bianchetti kandidoval sám, Polka musela ve volbách předsedkyně porazit Estonku.

Volby dopadly katastrofálně pro Francii. Poté, co prohrál Gailhaguet, neuspěli ve volbách ani Florence Vuylstekerová (krasobruslení) a Christine Hurthová (tance na ledě).

Česká republika žádného svého kandidáta nenabídla. Připomínám ale, že Marie Lundmarková pochází z Československa, narodila se v Pardubicích.

Slovenský rozhodčí Böhm do disciplinárky

Rozhodčí a právník Allan Böhm, v tiskové zprávě chybně označený za Slovince, ale správně Slovák, se stal jedním z členů disciplinární komise ISU. Na tři místa řadových členů v komisi byli právě tři kandidáti.

Proč přelomové volby?

Připomeňme, že význam voleb spočíval zejména v tom, že po 22 letech došlo ke změně na nejvyšším postu celé unie. Odešel Ital Ottavio Cinquanta, bývalý rychlobruslař a pro krasobruslení významný zejména svou zásadní podporou pro nový systém hodnocení bez šestek.

středa 8. června 2016

Konec anonymním rozhodčím! Jaké další změny prošly nebo projdou v Dubrovníku? A kdo bude šéfovat?

V Dubrovníku probíhá kongres Mezinárodní bruslařské unie. Kromě toho, že je kongres volební, přináší i jednání o mnoha změnách v pravidlech a předpisech. V seznamu navržených změn byly i některé pozoruhodné.

Zásadní změnou by mělo být zkrácení volných jízd sportovních dvojic a mužů z nynějších 4,5 minuty na 4 minuty, které by mělo platit od sezóny 2018/19. Zkrátit se má i délka rozbruslení.

Zkrácení jízd by mělo znamenat vypuštění jednoho skokového prvku a choreografické sekvence.

V sezóně 2018/19 by se také mělo změnit rozhodování provedení prvků. Z nynější sedmidílné škály (-3, -2, -1, 0, +1, +2, +3) až na deset dílů. No, zvláštní návrh...

Zaujala mne i navržená změna týkající se penalizace za více pádů v jedné jízdě. Návrh technické komise předpokládá, že místo srážky 1 bod za každý pád by nyní byla srážka 1 bod pouze za první nebo druhý pád, po dvou bodech za třetí a čtvrtý pád a po třech bodech za každý další. Je nicméně pravda, že například na posledním MS nikdo neupadl víckrát než dvakrát... Ale mohl by to být zajímavý signál, jak by se toto pravidlo mohlo do budoucna vyvíjet. Bylo schváleno!

Norové navrhli zrušení anonymity rozhodčích, což bych tipoval, že zase neprojde. Twitter ISU ale potvrdil, že tato změna byla odhlasována! 

Němci navrhují změny obecných pravidel týkajících se závodění za cizí federaci, což dost pravděpodobně souvisí s jejich vlastními zkušenostmi ohledně přestupu Bruna Massota z Francie. Je to ale poměrně složitá změna, takže ji popisovat nebudu...

Komise tanců na ledě navrhuje možnost upřesnit či rozvolnit omezení ohledně kostýmu, pokud bude pro předepsaný rytmus nějaký kostým vhodnější.

Změnit se má i definice jednotlivých (programových) komponent a dokonce i jejich názvy - mají se zestručnit. Tuším, že něco takového se už chystalo, ale ještě to neprošlo...?

Los posledních dvou skupin volných jízd by se měl změnit tak, že by se vždy měla každá losovat na dvě části, aby lepší polovina každé skupiny po krátkém programu jela až na konci. Díky tomu by měl závod lépe gradovat.

Pak se něco navrhuje změnit ohledně opakovaných skoků. Jestli tomu dobře rozumím, pokud bude proveden skok navíc (například čtvrtá kombinace), měla by se započítat hodnota té jeho části, která není navíc (první skok). To dává smysl, mělo by to zabránit těm špatným případům s opakováním dvojitého toeloopa v kombinaci, kdy kvůli tomu skokan přišel třeba i o hodnotu v kombinaci provedeného trojitého axela.

Z mnoha navržených technických změn mne ještě zaujalo zjednodušení pravidel pro zakloněné piruety, motivované snahou omezit u krasobruslařek problémy se zády.

V tancích na ledě se navrhuje prodloužit "krátkou zvedačku" ze šesti sekund na sedm.

Všechny technické změny pocházejí od příslušných technických komisí krasobruslení a tanců na ledě, takže se dá věřit, že projdou.

Pokud vím, kongres už by měl mít přinejmenším část této agendy za sebou, ale detailní výsledky jsem ještě tak podrobně nehledal, těch několik výjimek uvádím hned v textu kurzívou.

Změna na trůnu


Volby prezidenta ISU jsou na programu v pátek. Ottavio Cinquanta po 22 letech ve funkci skončí, Kandidovat mají Didier Gailhaguet (Francie, krasobruslení), Jan Dijkema (Nizozemsko, rychlobruslení), György Sallak (Maďarsko, ??) a jako outsider - a to v obou smyslech slova, tj. člověk mimo hnutí a člověk s malými šancemi - bankéř Christopher Buchanan (V. Británie, bývalý tanečník na ledě). Jeví se, že největší šance má nyní asi Dijkema, ale Gailhagueta, který byl v minulosti potrestán zákazem činnosti za svůj podíl na aféře v Salt Lake City, není možné předem odepisovat.

středa 1. června 2016

Mohou mít vydavatelé médií své postoje?

Pokud jde o naši televizi, tak ho [určitý postoj k uprchlické krizi] zaujmout chce... Takže v té obecné rovině musím říct – bude potřeba to akceptovat... Jsme tady všichni zaměstnaní, máme zaměstnavatele, který má nějaký postoj. Jestliže ho akceptuji já, akceptuje ho vedoucí vydání, tak vy prostě poslechnete příkazů vedoucího vydání. Pokud to tak není, tak vlastně neakceptujete fakt, že jste tady zaměstnaní, a pak nemá cenu, abyste tady byli zaměstnaní.

--- Jitka Obzinová, šéfka zpravodajství Prima TV.

V mnoha médiích a diskusích se dnes objevil tento citát jako doklad nedostatečnosti etiky zpravodajské relace Prima TV. O tom, že tato televize skutečně není takovým vzorem novinářské etiky, jak se v poslední době významná část společnosti domnívá, si iluze nedělám. Už kvůli značnému sklonu změnit zpravodajství ve směs bulváru a infotainmentu, což jsou oba systémy, které stavějí na jiných základních hodnotách, než jsou hodnoty poctivého zpravodajství.

Co je ale zvláštní? S tímto citátem samotným já totiž souhlasím. Ano, myslím, že pokud má médium svůj silný postoj, není to na škodu. Některá média na Západě s tradicí mnoha desítek, ne-li stovek let, stojí právě na takovém základě - a vůbec to přitom nesnižuje jejich kvalitu. Ta se tvoří jiným způsobem.

Za médium a jeho obsah v plném rozsahu odpovídá vydavatel či provozovatel, což zpravidla vyžaduje, aby jednotliví zaměstnanci respektovali jeho pokyny. Tím přitom tito jednotlivci nenesou odpovědnost za celé médium, ale nezbavují se odpovědnosti za svou vlastní práci. Přehnaná nezávislost jednotlivých novinářů uvnitř jedné redakce může být i na škodu, jelikož hrozí, že vznikne nesourodý, a tím i nevěrohodný mišmaš postojů, pohledů a interpretací. Přitom ale připouštím, že média založená na oboustranné plné důvěře vydavatele a zcela nezávislých přispěvatelů také mohou existovat a plnit svou roli na vysoké úrovni, ale řekl bych, že je to hodně náročné a poměrně riskantní.

Takže já Jitku Obzinovou za tento citát odsuzovat nebudu.

Nemusíte na mne za to hned křičet. Já přece vím, že ten citát se nesmí vytrhávat z kontextu. Nejde jen o jedno vyjádření, jde o celý případ, nikoli nový, ale ovlivněný zcela novými informacemi, různým způsobem více či méně důvěryhodně doložený (například obsahovou analýzou Hlídacího psa), který se ještě může, jak se budou na veřejnost dostávat další informace, vyvinout různými směry.

Ale to nebrání tomu, abych hned připomněl to hlavní: Tento citát nesmí skrýt skutečný nedostatek novinářské etiky, nesmí omlouvat, nebo dokonce přikazovat záměrné zkreslování reality. Nechť má každá redakce svůj postoj a dívá se na svět jeho prizmatem, ale ať ten skuetčnost neohýbá tak, aby se zpráva o skutečnosti tomuto postoji přizpůsobila.

Každý zaměstnavatel může mít a má své postoje, které se týkají nejrůznějších aspektů. Majitel pekárny může mít postoj k celozrnným pekařským výrobkům racionální výživy, majitel autoservisu k automobilům určitých značek, majitel stavební firmy k různým architektonickým stylům. A samozřejmě každý z nich může mít i politický postoj k uprchlické krizi, který se ale nejspíš v jejich činnosti neprojeví, a pokud ano, bude to nejspíš vnímáno jako neústrojné, ne-li kontroverzní. V tom se vydavatel či provozovatel média odlišuje, on má prostor k tomu svůj politický postoj dále šířit.

Každý zaměstnavatel ale má mít jeden profesionální postoj, a tím je postoj ke kvalitě. Toho, kdo svůj podnik zakládá na názoru, že na kvalitě nezáleží, že se smí šidit na hmotnosti pečených housek, na množství dolévaných provozních kapalin, na křivých zdech - a na překroucených či dokonce nepravdivých zprávách - , nemá nikdo chválit, byť by mu zrovna jeho postoje k uprchlické krizi konvenovaly. Takového podnikatele je třeba veřejně pranýřovat.

Pamatujte si, že tak je to i v médiích, a to jak v místních, tak v celostátních. Neberme právo vydavatelům a provozovatelům médií mít své postoje, a dokonce je promítat do jejich obsahů. Ale na oplátku po nich požadujme, aby jejich postoje nikdy nepřevážily nad poctivou novinařinou. Primu není a nebude třeba pranýřovat za to, že její vedení má svůj postoj k uprchlické krizi a že požaduje, aby tento postoj zaměstnanci respektovali. Pokud ale docházelo k tomu, že ve jménu tohoto postoje vyráběla zmetkové zpravodajství, jde o neomluvitelné selhání.

Poznámka: Médií veřejné služby se tento příspěvek také týká, byť pasáže o právu "vydavatele a provozovatele médií" na názor, je třeba vnímat poněkud odlišně, v mezích příslušných zákonů, pravidel, zvyklostí a mandátů udělených kontrolními orgány (radami).

úterý 29. března 2016

Sebevědomá zahraniční politika mezi spojenci a Hradem

Zatímco Praha vítá (anebo nevítá - podle každého chuti) čínského prezidenta, ten český mezitím známým vyjádřením zpochybnil naše vazby na NATO a Evropskou unii.

Všichni úzce vnímají souvislost vyjádření a Číny, ale jen okrajově si - a jen někteří lidé - povšimli, že události jsou v těsném souběhu s výročím zahájení operace Spojenecká síla.

24. března 1999 NATO zahájilo bez mandátu OSN bombardování Jugoslávie. Na rozdíl od prezidenta Václava Havla, který operaci vždy hájil a podporoval, tehdejší česká vláda patřila k těm nemnoha, které se k akci stavěly rezervovaně, byť ji formálně podpořily. Já o oprávněnosti této operace – a zejména o způsobu jejího provedení – dodnes pochybuji a spory o to přetrvávají i v české i zahraniční veřejnosti.

Právě vzpomínka na tyto události a na tehdejší pocity ve mně budí i nyní rozporuplnou reakci na Zemanovo vyjádření, ačkoli ani jeho, ani můj názor na bombardování Jugoslávie se od té doby nijak zvlášť nezměnily.

Podle tehdejších zkušeností bych tedy měl nyní se Zemanem celkem jasně souhlasit. Jenže to tak není – a nemyslím, že s tím má co dělat samotná Zemanova osobnost a mé antipatie ke stylu jeho prezidentování.

Překážku cítím v něčem jiném. Zatímco v roce 1999 česká vláda (premiér Zeman, ministr zahraničí Kavan, s výhradami velvyslanec při NATO Kovanda...) přišla s iniciativou koordinovanou s řeckou socialistickou vládou (premiér Simitis, ministr zahraničí J. Papandreou usilující v té době o evropskou spolupráci, dokonce např. o smíření s Tureckem), nyní se zemanovská linie zahraniční politiky opírá o lidi, kteří evropskou spolupráci a sounáležitost chtějí narušovat ve prospěch izolacionismu a nacionalismu. O vztahu této linie k Rusku a o tom, že právě Rusko za posledních několik let diametrálně odlišilo od stavu roku 1999, nemluvě.

Nemyslím si, že česká zahraniční politika má být zúžena na tupé loajální přikyvování silnějším spojencům, jak to v některých případech může připadat. Ale také si nemyslím, že právě nyní jsme v situaci, kdy je ostré vymezení se vůči politice našich spojenců potřeba a vhodné.

Nebo přesněji: Právě nyní, v době existujícího rozkolu mezi politiky u nás i u našich spojenců, by cílem české, sebevědomé a nepřitakávací, zahraniční politiky mělo být spíš hledání či zprostředkování společné řeči se spojenci než vykřikování do světa, že spojencům chceme hrdě odmlouvat a otevírat nadšeně náruč těm, se kterými nás mnoho hodnot nespojuje, jako je třeba Čína.

A cílem zahraniční politiky prezidenta by nemělo být vystupování v roli jejího tvůrce. Jak i dnes stručně a správně připomněla agentura Reuters, za zahraniční politiku naší země je zodpovědná vláda, ať už si o tom na Hradě prezident a jeho klika myslí něco jiného.

úterý 5. ledna 2016

Máme se vyzbrojit zbraněmi, nebo znalostmi? Výsledky pátrání po jednom zkresleném vyjádření

Web Security Magazín vydal článek s alarmujícím názvem Švýcarský generál: Vyzbrojte se, Evropa je na počátku občanské války. Zaujalo mne to, přece jen nemám Švýcary spojené s podobnými výzvami. Tak jsem začal pátrat, jak to asi bylo.
Security Magazín ale generála André Blattmanna necituje přímo, ale z Parlamentních listů. Tam má článek podobně varující název: Evropa se zhroutí. Ozbrojte se, vyzval občany generál.
Je samozřejmě hloupé předpokládat, že Parlamentní listy takovou informaci získaly jako primární zdroj. Také ony citují, a to z webu The Truth About Guns (sic!). Tam se článek jmenuje Swiss General to Citizens: Arm Yourselves, Europe's On The Verge of Civil War.
A ten pro změnu cituje z webu Speisa.com. O tom vám moc nepovím, protože se o něm ani na jeho vlastních stránkách nedá najít vůbec nic. Nebo vlastně dá - Google najde stránku "About", kde se píše: 
Speisa.com is a site about the weird world we live in, and the posts are not satire, as lots of real, really strange stuff are happening in this strange world.
Takže zkrátka web o divném světě. Nebo divný web o světě...?
Ale ani ten web s Blattmannem nemluvil osobně, pro změnu 
cituje německý Deutsche Wirtschafts Nachrichten. Tam existuje článek s názvem Schweizer Armee-Chef warnt vor sozialen Unruhen. Že bychom už byli na konci...?
Ale kdeže! DWN pro změnu citují švýcarský Schweiz am Sonntag. A tak jsme po dlouhém pátrání konečně u cíle. TOHLE je ten článek:
Wie hat sich die Bedrohungslage der Schweiz geändert?
To přibližně znamená: Jak se změnila struktura hrozeb Švýcarsku? Promiňte, jestli to překládám špatně, přece jen němčina není můj nejsilnější jazyk (velmi kulantně řečeno).
A teď jak se originál shoduje s tím, co nám přežvýkaly Security Magazín a Parlamentní listy?
Ano, Blattmann opravdu upozorňuje na nárůst imigrace, na riziko sociálních nepokojů a na hospodářské problémy.
Ale opravdu vyzývá "Vyzbrojte se"? Opravdu píše o "počátku občanské války"?
Domnívám se, ŽE NE.
O občanské válce v jeho komentáři podle mne není ani slovo. A výzva k ozbrojení se? Ve skutečnosti je to výzva ke službě v dobrovolnických oddílech švýcarské armády (Schweizer Milizarmee). Švýcarská armáda je jen z velmi malé menšiny profesionální a v případě ohrožení se musí spolehnout na dobrovolníky. Právě tyto potenciální dobrovolníky se Blattmann zjevně pokouší oslovit.
Už z titulků je celkem jasné, kde se vzaly ty podivnosti z alarmujícího titulku Security Magazínu. O občanské válce podle všeho poprvé začal psát onen web Speisa. A ozbrojení se – jaké to překvapení! – objevilo poprvé na webu The Truth About Guns. Jen ta pravda se na tomto webu o Pravdě o zbraních tam někde vytratila.

Dodatečný dovětek na upozornění...

Je třeba doplnit, že švýcarská armáda je založená na principu všeobecné branné povinnosti. Všichni muži musejí k odvodu, pokud jsou způsobilí, musejí absolvovat vojnu a pak chodit na cvičení. Tak nějak jsme to znávali i u nás. Existuje tam také možnost, aby záložáci podléhající případné mobilizaci měli doma zbraň. To je ale onen dobrovolný závazek, něco velmi podobného našim aktivním zálohám. 
Přitom platí, že Švýcarsko relativně nedávno (Novinky o tom informovaly před dvěma lety) právě počet těchto aktivních záloh hodlalo významně redukovat. Výrok velitele Blattmanna tedy vyznívá v první řadě jako zásadní revize těchto plánů.
V tomto směru je tedy titulek Ozbrojte se! vlastně správný, ale bez znalosti reálií silně matoucí. Nejde totiž o pokyn
Je tu nebezpečí! Ozbrojte se a braňte na vlastní pěst!
jak by se dal snadno pochopit, ale o výzvu
Je tu nebezpečí! Ozbrojte se a buďte k dispozici naší armádě!
Ale to z toho stručného titulku takto skutečně nevyznívá.