úterý 29. prosince 2015

Když dva dělají totéž, je to totéž

Václav Klaus ml. zveřejnil text, ve kterém označil příklady některých událostí v zahraničí i u nás za příklady nacistického uvažování, ba přímo nastupujícího nacismu. Vystupuje ve svém textu jako zastánce svobody slova a kritizuje každého, kdo oponenty dehonestuje a zastrašuje.
Kupříkladu kritizuje německé lidovce a socialisty, že si "rozmyslí" akce v podniku, ve kterém už byla akce AFD, a tím tyto podniky ohrožují. Na druhou stranu ale dlouhodobě pevně hájí podnikatele, že mají právo si vybírat, koho si do podniku pustí a (například) jestli tam dovolí kouřit. Tak jak to je s tou svobodou? Podnikatelé si vybírat smějí, ale politické strany ne? U nich se svobodná volba stává nacismem?
Totéž s Donaldem Trumpem a peticí za zákaz jeho vstupu do Velké Británie. Opravdu je ten obhájce svobody názoru ten samý Klaus, který v tomto textu nakazuje lidem, za co mohou a za co nemohou podepisovat petice...? Všímá si, že na mnoha z těch demonstrací, které obhajuje, se vykřikuje o tom, jak nesmíme pouštět určité skupiny do země, že přesně to udělal i Trump a že tahle petice byla právě přímou reakcí na takovou výzvu? Podle všeho ne. Podle všeho tam to bylo v pořádku, v Británii je to "nacismus".
Případ s Putnou, Robejškem a "ruským švábem" - inu, není to od Putny ani korektní, ani podle mého gusta, ale je to nepochybně vyjádření jasného osobního postoje a názoru. Podle Klause to ale není vyjádření názoru, ale "nacistické uvažování".
Když dva dělají totéž, někdy to prý nemusí být totéž. Ale tady to je totéž: Klaus dělá přesně to, co kritizuje: Napadá oponenty, že mají nacistické metody.
V obecné rovině je názorné, že když si nedají pozor, může se to stát i těm prokazatelně logickým a inteligentním lidem: Dělat přesně to, co kritizují. U Klause je zarážející, že to dělá doslovně, tj. za použití stejných slov.

sobota 26. prosince 2015

Postřehy z mistrovství Ruska a Japonska

Další dva národní šampionáty byly té nejvyšší úrovně a přinesly celou řadu zajímavých soubojů, radostí a zklamání. Zejména v tom směru vyniklo mistrovství Ruska.
Tituly z Jekatěrinburgu mají Maxim Kovtun, Jevgenija Medveděvová a vracející se dvojice Bobrovová se Solovjovem a Volosožarová s Traňkovem. Do ruské reprezentace se nevejde dlouhatánská řada známých, až slavných jmen: Podle mistrovství Ruska by to v tancích vypadalo na Iljinychovou se Žiganšinem, mezi muži na Voronova a Meňšova, ve sportovních dvojicích třeba na Bazarovovou s Děputatem. Největší souboj přinesla soutěž žen, kam se vrátila olympijská vítězka Adelina Sotnikovová, ale nakonec je nejspíš také ze hry o Evropu, stejně jako loňská a předloňská vítězka: Jelizaveta Tuktamyševová a Julija Lipnická. Neuspěla ani někdejší vicemistryně světa Aljona Leonovová. Na startu sportovních dvojic chyběli Stolbovová s Klimovem. Skutečnou sestavu reprezentace ale teprve můžeme hádat.
Nejlepší výkony můžeme obdivovat u Kovtuna (pět čtverných skoků, ale nikoli bezchybný), Volosožarové s Traňkovem (pokazili jen odhazovaného trojitého flipa), a také u všech tří nejlepších Rusek - Medveděvové, Radionovové a Pogorilé. Podle výsledků by něco jiného než všechny tři medaile ve sportovních dvojicích a v ženách a po nejméně jedné medaili v mužích a tancích na ME bylo pro Rusko zklamáním.
Mezi překvapení patřil výkon Tarasovové a Morozova ve sportovních dvojicích, kteří prohráli jen o 0,12 bodu s Kavagutiovou a Smirnovem boj o stříbro. Druhý muž Koljada už slibuje, že pro ME připraví o jeden čtverný skok těžší program.
V Japonsku vynecháme z hodnocení tance a sportovní dvojice, které nedosahují dostatečné úrovně. Zato mužů bylo 30(!!) a ještě třináctý z nich by bral na mistrovství ČR stříbro... Jasně vyhrál Juzuru Hanjú, i když tentokrát „jen“ s 286 body (jeho světový rekord je přes 330 bodů). Během krátkého programu Hanjú upadl jednou, ve volné dvakrát, ale stejně nebylo co řešit.
Ženy mají v Sapporu za sebou krátký program, Mao Asadové se nepovedl mj. proto, že jí neuznali kombinaci (dotek druhou nohou a rukou po prvním skoku) a je zatím pátá. Vede vicemistryně světa Satoko Mijaharová s velkým náskokem před Rikou Hongovou.

úterý 22. prosince 2015

Národní krasobruslařské šampionáty a novinky na nich

Pod dojmem mistrovství čtyř zemí, které jsem navštívil v neděli v Třinci, jsem se zadíval i na výsledky dalších národních šampionátů, které jsou v prosinci skoro všude na programu. Tady je několik postřehů o tom, co mne na nich zaujalo.
Švédskou šampionkou v kategorii žen se stala s převahou Joshi Helgessonová. Viktoria už ukončila kariéru a švédské reprezentaci bude hooodně chybět... Na druhou stranu, švédská vicemistryně Olssonová by v Třinci porazila všechny naše holky...
Mistry Německa jsou Fritz Streubel a šestnáctiletá Lutricia Bocková. Bocková je v tréninku mj. u Petra Barny. Na mistrovství porazila i mnohem zkušenější Weinzierlovou, na ME do Bratislavy ale asi pojedou obě. Mnohem zajímavější je ale comeback Aliony Savchenkové, která konečně může závodit s novým francouzským partnerem Bruno Massotem. Vyhráli jasně s pěknou známkou 222,22 b. a mohou útočit na evropské medaile.
Švýcarskými šampiony ve sportovních dvojicích jsou Alexandra Herbríková a Nicolas Roulet. Herbríkovou si pamatujeme, jak dokonce s Rudym Halmaertem reprezentovala Českou republiku na ME 2012 a skončila tehdy na 13. místě. Domů do Bratislavy (narozená je v Bojnicích) se tedy možná vrátí jako reprezentantka Švýcarska. Jinak švýcarský šampionát nic zajímavého nepřinesl, švýcarské krasobruslení stagnuje a nemá konkurenceschopné reprezentanty.
Česko-italské duo Marcheiová-Hotárek v Itálii prohrálo s Della Monicovou a Guarisem. Pro Ondru to znamená první porážku na mistrovství Itálie po pěti vítězstvích, na druhou stranu je to jeho jubilejní desátá italská mistrovská medaile. Della Monicová a Guarise vyhráli navzdory dvěma pádům ve volné jízdě, Marcheiové a Hotárkovi nešel twist. Závod mužů vyhrál Righini s velmi dobrou známkou 230 bodů, závod žen Russová před Rodeghierovou, obě měly přes 150. Čtvrtá skončila Nikol Gosvianiová, která před necelými třemi lety byla šestá na mistrovství Evropy v barvách Ruska.
Finskou šampionkou se stala Anni Järvenpääová se skoro 155 body, těsně před Saarinenovou. Až třetí skončila čtyřnásobná účastnice ME Turkkilová, připomínám tímto i sám sobě, že Kiira Korpiová už na konci srpna definitivně ukončila kariéru.
Mistři světa Papadakisová a Cizeron jasně ovládli mistrovství Francie v tancích (184 bodů), 200 bodů atakovali ve sportovních dvojicích Jamesová a Ciprés. Mae Berenice Meitéová překonala mezi ženami 160 bodů a volnou jízdou přeskočila Lecavelierovou. Nejvíc nás zajímají muži: Florent Amodio prohrál s Besseghierem, ale oba dostali více než 200 bodů. Chafik Besseghier přímo zazářil. 245,48 je o 20 bodů víc než jeho oficiální osobní rekord, který by si ale musel vylepšit na mezinárodních závodech.V kraťasu skočil bez problémů kombinaci čtverného a trojitého toeloopa, ve volné dalšího čtverného toeloopa, kombinaci jen ztrojil, ale přidal dva trojité axely a celkem naskákal ve volné sedm trojitých skoků. Na ME bude patřit k adeptům na medaile.
Australskou šampionkou je Kailani Craineová, v sedmnácti letech převezme definitivně roli australské jedničky od olympioničky Brooklee Hanové. V závodě mužů se na 2., 3. a 5. příčce umístili bráchové Doddsové. ;-)
Tento týden budou na programu šampionáty v Rusku, Japonsku a Číně, mistrovství USA a Kanady jsou tradičně později, až ve druhé polovině ledna.

čtvrtek 17. prosince 2015

K výzkumu vnímání národů a etnik a jeho mediální prezentaci

Sociologický ústav provedl výzkum zaměřený na vnímání národů a etnik českou veřejností. Výsledky prezentoval v této tiskové zprávě.
Jenže když se podívám na prezentaci výsledků toho průzkumu, co vidím? Na začátku nejdřív grafy průměrných hodnot jednotlivých etnik a pak dokonce(!!!) žebříček jednotlivých etnik. Na to autoři zaměřují pozornost médií.
Sociologický ústav nám tedy tento průzkum předkládá tak, jako by hlavní otázka, na kterou chce odpovědět, byla: 
Považují Češi za pracovitější Romy, nebo Rusy? 
Opravdu ale má Sociologický ústav hledat odpovědi na takové otázky? Podle mne rozhodně ne. Takové otázky pokládá sociologický bulvár, anebo bulvární sociologie, to už je jedno.
Mnohem zajímavější jsou až ty grafy, které neobsahují pouhé průměry, ale rozložení dat. Až v nich nacházíme jinou výzkumnou otázku: 
Je víc těch, kteří považují Romy za pracovité, nebo těch, kteří je považují za líné?
To už je o poněkud málo zajímavější otázka.
Skutečně zajímavá otázka je ale až ta třetí, skrytá v pozadí a s odpovědí, kterou se veřejnost vlastně od Sociologického ústavu nedozví. A ta zní:
Liší se nějak ti, kteří považují Romy za pracovité, od těch, kteří je považují za líné - a jak?
Až tady pak začíná opravdu přínosná sociologie.
Je pravda, že Sociologický ústav i takové výsledky přináší, dokonce hned v úvodu konstatuje:
[Průzkum...] Přinesl poměrně překvapivé výsledky, které dokládají, že hodnocení jiných národů a etnik nesouvisí s pohlavím, věkem ani vzděláním, jak se často předpokládá, ale je spíše výsledkem přesvědčení Čechů o vrozené nižší inteligenci některých etnik a národů a nadřazenosti některých kultur. Tyto názory jsou v ČR přítomné napříč věkovými i vzdělanostními skupinami.
Bohužel dál už se tomuto opravdu pozoruhodnému zjištění, které pro další jednoduchost nazvu skutečný objev, věnuje jeden jediný další odstavec v celé tiskové zprávě.
Není tam už žádný graf, který by ukázal, jak je rozložení stejné u lidí s různým vzděláním, věkem apod., a jak se liší u osob s různým názorem o vrozené inteligenci. Nic takového se tam čtenář nedoví a nejspíš tedy ani nebude chtít dovědět.

Jak to převzala média

Samostatnou analýzu by si opět zasloužily i titulky souvisejících zpráv, ale tentokrát se pojďme podívat na skutečný obsah zpráv.
ČTK zveřejnila o výzkumu zprávu o šesti odstavcích, která rozšiřující údaje o skutečném objevu vůbec neobsahovala. Až později je ČTK doplnila ve druhé verzi do závěru úvodního odstavce a nových posledních dvou odstavců. Kdo ví, možná si výzkumníci dokonce stěžovali, že hlavní objev, skutečný objev, ČTK ignorovala.
Další média vycházela zpravidla právě z ČTK. Týden má ČTK podle všeho doslova, ale bez skutečného objevu, iDNES taky "jen" převzal ČTKskutečný objev odsadil do samostatné kapitolky.
Eurozprávy si text přeformulovaly celý po svém a skutečný objev prezentují - a tím zdůrazňují - dokonce hned v samotném úvodu, dále ho ale nerozebírají.
Novinky ale zvolily vůbec podivný - a podle mne až nestoudný - přístup. Skutečný objev sice prezentují, ale ořezali ho bez uvedení objevných souvislostí. Z jejich textu totiž zmizela původní věta z ČTK:
Za poměrně překvapivé označili autoři průzkumu zjištění, že hodnocení jiných národů a etnik nesouvisí s pohlavím, věkem ani vzděláním, ale spíše s předsudky.
Snad jim vadilo poslední slovo, ale že k tomu přistoupili takhle, tak k tomu už asi opravdu není co dodat...
I když přece jen něco. Pravý opak totiž vidíme u Aktuálně.cz nebo Lidovek. Ty převzalo zprávu komplet a v pravém protikladu k Novinkám poslední část odsadily mezititulkem ve znění:
Předsudky ovlivňují hodnocení
respektive
Předsudky, ne vzdělání 
A možná překvapivé je, že tuto část převzal a zdůraznil na rozdíl od podbízivých Novinek dokonce i Blesk.

Hlubší pohled médií

Užuž jsem chtěl připsat: Hlubší pohled ale od nikoho nečekejte. Snad se nad tím zamyslí aspoň sociologové sami a budou si analýzu tohoto skutečného objevu šířit aspoň mezi sebou a blízkým okolím.
Ale není to úplně pravda. Za redakci Aktuálně dnes dokonce jeho šéfredaktor Jan Lipold zveřejnil ostrý komentář, který se přímo skutečnému objevu i dalším věcem, třeba potenciálním námitkám k výzkumu, věnuje. Některé z těch námitek bych měl i já - a on mi velmi trefně odpovídá.
Klobouk dolů, dobře to napsal!

čtvrtek 19. listopadu 2015

Mají nám být francouzské a syrské oběti stejné?

Ano, je to tak, jako na obrázku. Když se něco špatného stane v Německu, rozruší nás to mnohem víc, než když se něco špatného stane v Thajsku. Myslím ale, že to jinak nejde. Všichni lidé zkrátka mají k některým lidem blíž a k jiným dál – a schopnost vnímat různé neštěstí různě, nebo z jiného úhlu pohledu neschopnost vnímat je stejně, je lidem vlastní. Takhle geograficky to možná vypadá divně, ale vezměte si to z vlastní zkušenosti: Neštěstí každého našeho příbuzného je pro nás závažnější než neštěstí spolužáka ze třídy či kolegy ze stejné kanceláře; neštěstí spolužáka ze třídy či kolegy z kanceláře závažnější než neštěstí spolužáka ze školy či kolegy z velkého podniku... Je to zvláštní? Možná je to zvláštní, ale je to přirozené a – jak jsem už mnohokrát četl – pro psychické zdraví nezbytné. Navíc – jak si můžete všimnout sami na této mapce vzniklé zjevně v USA – každý to má jinak. Pro nás ve střední Evropě je Blízký východ o něco bližší než Jižní Amerika nebo Mexiko, část Jižní Ameriky, také Chile nebo Venezuela jsou pro nás možná spíš na úrovni "Wait, does this country exist?". I Austrálie pro nás není tak blízká jako zbytek Evropy. A naopak třeba Řecko pro nás asi může být červené a Indie sotva bude žlutá... Pro mne osobně třeba Rusko je mezi červenou a žlutou, Japonsko je mezi žlutou a zelenou, Mongolsko je hnědé a tak dále... Ale navzdory veškeré globalizaci se domnívám, že jinak to prostě nejde. Proto prosím, přestaňte si vyčítat, že všechna neštěstí máme vnímat stejně – je to vyloučeno a z psychologického hlediska je to nezdravé. Ano, z racionálního hlediska je třeba překonat tento emocionální odstup (anebo naopak emocionální zapojení) vždy, kdy je nutná okamžitá humanitární pomoc – ale racionální a emocionální jsou v tomto směru dvě odlišné věci.
Také v tom, že tímto racionálním pohledem musíme být zároveň schopní pochopit, proč vnímají teror v Iráku a Sýrii ve srovnání s francouzským jinak – právě Arabové. V souvislosti s tím, jak se nyní šíří hlasy, že není správné vyjadřovat soucítění s Paříží, když přitom my – Češi/Evropani – nesoucítíme stejně s Ruskem, Libanonem nebo Bagdádem: To je taková zvláštní věc. 

Jak jsem výše uvedl, ono soucítění nevyjadřuje ani tak necitelnost, ale spíš skutečnou přirozenou náklonnost, přirozenou blízkost. Ten proklamovaný odklon naznačuje to, jak moc se určitá – a početně dosti silná – část lidí vzdaluje Paříži, ke které jsme dosud nepochybně měli kulturně blízko. Zčásti ve prospěch přibližování se Rusku (inu, k Rusům jsme taky měli kulturně vždy blízko, byť náš vztah je už dlouhá desetiletí spíš vztahem rozhádaných příbuzných), to by ještě bylo pochopitelné. 
Zčásti je to ale vzdalování ve prospěch zdánlivého přibližování se i mnohem vzdálenějším arabským oblastem, dokonce k takovým, ke kterým ve skutečnosti stejní lidé cítí spíš odpor. To mi pak ve skutečnosti nepřipadá jako přibližování, ale spíš jako obecné otupění. Jak jsem napsal, člověk přirozeně není schopen soucítit se všemi – a kdo se domnívá, že je schopen soucítit s každou obětí, dost možná naopak ke všem neštěstím otupěl... A to je pro mne ještě podivnější než to, že z přirozených pohnutek nejsme schopni soucítit stejně se všemi obětmi násilí a neštěstí na celém světě.

pondělí 27. dubna 2015

Peroutka odpovídá Zemanovi s Ovčáčkem

Prezident Miloš Zeman se svým mluvčím Ovčáčkem se poprvé pustili do spravedlivé polemiky s Ferdinandem Peroutkou. Do polemiky, ve které jim totiž Peroutka sám odpovídá.
Přesněji: Odpověděl již v roce 1947 F. J. Kolárovi, ale jeho slova jsou přesnou odpovědí i Zemanovi s Ovčáčkem. 
Kdo ještě neviděl, nechť čte:

„Český novinář napsal r. 1939, už za okupace, článek, ve kterém pravil, že Hitler se sice stává vůdcem národů (bylo jich tehdy skutečně dosti, které přijímaly jeho jedovaté ideje), že však český národ má své vlastní autority a klasiky a Hitlera jako vůdce nepřijímá.
Roku 1947 zdefrauduje jiný český novinář nic více než celý smysl a obsah tohoto článku (který ostatně Němci odměnili šesti lety koncentračního tábora a chystali se jej odměnit ještě více, kdyby vyhráli), cituje jedinou úvodní větu, že Hitler se stává vůdcem národů, prohlásí svého kolegu za Hitlerova.
Když je to vyvráceno, autor pomluvy se skryje a mlčí, ale lež ovšem neumírá a koluje dále. Onen český novinář navždy už pro mnohé lidí, kteří nečetli, než pomluvu, bude platit za muže, jež přijímal Hitlerovo vedení. Jak se to k sobě chováme? Kdyby vlk ovládal pero, psal by jinak?“
Celý článek této polemice s F. J. Kolárem, ze kterého jsem čerpal, je zde.