úterý 29. března 2016

Sebevědomá zahraniční politika mezi spojenci a Hradem

Zatímco Praha vítá (anebo nevítá - podle každého chuti) čínského prezidenta, ten český mezitím známým vyjádřením zpochybnil naše vazby na NATO a Evropskou unii.

Všichni úzce vnímají souvislost vyjádření a Číny, ale jen okrajově si - a jen někteří lidé - povšimli, že události jsou v těsném souběhu s výročím zahájení operace Spojenecká síla.

24. března 1999 NATO zahájilo bez mandátu OSN bombardování Jugoslávie. Na rozdíl od prezidenta Václava Havla, který operaci vždy hájil a podporoval, tehdejší česká vláda patřila k těm nemnoha, které se k akci stavěly rezervovaně, byť ji formálně podpořily. Já o oprávněnosti této operace – a zejména o způsobu jejího provedení – dodnes pochybuji a spory o to přetrvávají i v české i zahraniční veřejnosti.

Právě vzpomínka na tyto události a na tehdejší pocity ve mně budí i nyní rozporuplnou reakci na Zemanovo vyjádření, ačkoli ani jeho, ani můj názor na bombardování Jugoslávie se od té doby nijak zvlášť nezměnily.

Podle tehdejších zkušeností bych tedy měl nyní se Zemanem celkem jasně souhlasit. Jenže to tak není – a nemyslím, že s tím má co dělat samotná Zemanova osobnost a mé antipatie ke stylu jeho prezidentování.

Překážku cítím v něčem jiném. Zatímco v roce 1999 česká vláda (premiér Zeman, ministr zahraničí Kavan, s výhradami velvyslanec při NATO Kovanda...) přišla s iniciativou koordinovanou s řeckou socialistickou vládou (premiér Simitis, ministr zahraničí J. Papandreou usilující v té době o evropskou spolupráci, dokonce např. o smíření s Tureckem), nyní se zemanovská linie zahraniční politiky opírá o lidi, kteří evropskou spolupráci a sounáležitost chtějí narušovat ve prospěch izolacionismu a nacionalismu. O vztahu této linie k Rusku a o tom, že právě Rusko za posledních několik let diametrálně odlišilo od stavu roku 1999, nemluvě.

Nemyslím si, že česká zahraniční politika má být zúžena na tupé loajální přikyvování silnějším spojencům, jak to v některých případech může připadat. Ale také si nemyslím, že právě nyní jsme v situaci, kdy je ostré vymezení se vůči politice našich spojenců potřeba a vhodné.

Nebo přesněji: Právě nyní, v době existujícího rozkolu mezi politiky u nás i u našich spojenců, by cílem české, sebevědomé a nepřitakávací, zahraniční politiky mělo být spíš hledání či zprostředkování společné řeči se spojenci než vykřikování do světa, že spojencům chceme hrdě odmlouvat a otevírat nadšeně náruč těm, se kterými nás mnoho hodnot nespojuje, jako je třeba Čína.

A cílem zahraniční politiky prezidenta by nemělo být vystupování v roli jejího tvůrce. Jak i dnes stručně a správně připomněla agentura Reuters, za zahraniční politiku naší země je zodpovědná vláda, ať už si o tom na Hradě prezident a jeho klika myslí něco jiného.