čtvrtek 19. listopadu 2015

Mají nám být francouzské a syrské oběti stejné?

Ano, je to tak, jako na obrázku. Když se něco špatného stane v Německu, rozruší nás to mnohem víc, než když se něco špatného stane v Thajsku. Myslím ale, že to jinak nejde. Všichni lidé zkrátka mají k některým lidem blíž a k jiným dál – a schopnost vnímat různé neštěstí různě, nebo z jiného úhlu pohledu neschopnost vnímat je stejně, je lidem vlastní. Takhle geograficky to možná vypadá divně, ale vezměte si to z vlastní zkušenosti: Neštěstí každého našeho příbuzného je pro nás závažnější než neštěstí spolužáka ze třídy či kolegy ze stejné kanceláře; neštěstí spolužáka ze třídy či kolegy z kanceláře závažnější než neštěstí spolužáka ze školy či kolegy z velkého podniku... Je to zvláštní? Možná je to zvláštní, ale je to přirozené a – jak jsem už mnohokrát četl – pro psychické zdraví nezbytné. Navíc – jak si můžete všimnout sami na této mapce vzniklé zjevně v USA – každý to má jinak. Pro nás ve střední Evropě je Blízký východ o něco bližší než Jižní Amerika nebo Mexiko, část Jižní Ameriky, také Chile nebo Venezuela jsou pro nás možná spíš na úrovni "Wait, does this country exist?". I Austrálie pro nás není tak blízká jako zbytek Evropy. A naopak třeba Řecko pro nás asi může být červené a Indie sotva bude žlutá... Pro mne osobně třeba Rusko je mezi červenou a žlutou, Japonsko je mezi žlutou a zelenou, Mongolsko je hnědé a tak dále... Ale navzdory veškeré globalizaci se domnívám, že jinak to prostě nejde. Proto prosím, přestaňte si vyčítat, že všechna neštěstí máme vnímat stejně – je to vyloučeno a z psychologického hlediska je to nezdravé. Ano, z racionálního hlediska je třeba překonat tento emocionální odstup (anebo naopak emocionální zapojení) vždy, kdy je nutná okamžitá humanitární pomoc – ale racionální a emocionální jsou v tomto směru dvě odlišné věci.
Také v tom, že tímto racionálním pohledem musíme být zároveň schopní pochopit, proč vnímají teror v Iráku a Sýrii ve srovnání s francouzským jinak – právě Arabové. V souvislosti s tím, jak se nyní šíří hlasy, že není správné vyjadřovat soucítění s Paříží, když přitom my – Češi/Evropani – nesoucítíme stejně s Ruskem, Libanonem nebo Bagdádem: To je taková zvláštní věc. 

Jak jsem výše uvedl, ono soucítění nevyjadřuje ani tak necitelnost, ale spíš skutečnou přirozenou náklonnost, přirozenou blízkost. Ten proklamovaný odklon naznačuje to, jak moc se určitá – a početně dosti silná – část lidí vzdaluje Paříži, ke které jsme dosud nepochybně měli kulturně blízko. Zčásti ve prospěch přibližování se Rusku (inu, k Rusům jsme taky měli kulturně vždy blízko, byť náš vztah je už dlouhá desetiletí spíš vztahem rozhádaných příbuzných), to by ještě bylo pochopitelné. 
Zčásti je to ale vzdalování ve prospěch zdánlivého přibližování se i mnohem vzdálenějším arabským oblastem, dokonce k takovým, ke kterým ve skutečnosti stejní lidé cítí spíš odpor. To mi pak ve skutečnosti nepřipadá jako přibližování, ale spíš jako obecné otupění. Jak jsem napsal, člověk přirozeně není schopen soucítit se všemi – a kdo se domnívá, že je schopen soucítit s každou obětí, dost možná naopak ke všem neštěstím otupěl... A to je pro mne ještě podivnější než to, že z přirozených pohnutek nejsme schopni soucítit stejně se všemi obětmi násilí a neštěstí na celém světě.

Žádné komentáře:

Okomentovat