Ukradli nám revoluci

Květiny, věnce a svíčky se z pietních míst nevyhazují. 
Tahle věta je pro mé hodnocení včerejších událostí na Národní třídě základní a dál bych už pomalu nemusel psát. Ale budu, protože vše má hlubší základy a souvislosti.

Dovedu si totiž představit případ, kdy je vyhození květin z pietního místa tolerovatelné. Pokud položí květinu na hrob či pomník oběti trestného činu jeho pachatel, jehož lítost není opravdová, není vůbec možné namítat, pokud příbuzní oběti květiny vyhodí.

Teď možná namítnete, že rozhořčení nad politickou situací a pokrytectvím některých politiků je při připomínce Dne boje za svobodu a demokracii na stejné úrovni jako výše uvedený příklad. Rovnou říkám: Ano, můžete mít pravdu. Přijde mi to jako srovnání poněkud přehnané, ale když se nyní v politice morálka odsouvá spíš do pozadí, není na škodu to s morálním rozhořčením trochu přehánět.

Jenže můj příklad nekončí u morálního rozhořčení. Pokračuje u nároku na „dohled“ nad pietním místem. Nechci sklouznout na rovinu některých médií, která se zabývají pouze dvěma osobami, jež onen čin provedly vlastníma rukama. Chci doložit, že na to – zejména v případě věnce od Miloše Zemana – neměl nárok vlastně nikdo.

Ti, kteří nyní schvalují vyhazování květin od Miloše Zemana, totiž zapomínají, že na rozdíl od Andreje Babiše on byl přímou součástí  Sametové revoluce. Významně reprezentoval jeden z jejích směrů, který – ač se to jeho oponentům nemusí zdát – byl její plnou součástí. A není vůbec podstatné, jestli jeho role byla natolik důležitá a bezprostřední, jak ji reflektuje on sám s výroky o osobní účasti na Národní třídě nebo na tvorbě programu OF. I bez nich se jeho význam pro Listopad a 90. léta nedá vůbec zpochybnit, a přesto byla role celého tohoto směru v Sametové revoluci později potlačena, jak v praktickém dopadu, tak v jejím popisu.

Ti, kteří nyní schvalují vyhazování květin od Miloše Zemana, navíc zapomínají, že je proto dodnes živým a možná i jediným symbolem Sametové revoluce pro podstatnou část lidí, kteří ji podporovali, a v podobě, v jaké ji podporovali. Na rozdíl od současnosti se v roce 1989 československá společnost spojila, i když měla o probíhajících událostech rozdílné představy. Všichni chtěli do Evropy, ale zdaleka ne všichni chtěli do NATO. Všichni chtěli ekonomickou prosperitu pro děti, ale málokdo chtěl, aby reformy tvrdě postihly důchodce a nízkopříjmové skupiny. Všichni chtěli demokracii, ale málokdo chtěl, aby zrovna jeho názory nebyly slyšet.

Nám ukradli revoluci

Na náměstích nezvonili klíči jen studenti, ale také mnoho jejich rodičů nebo ještě o něco mladších lidí, kteří mysleli na své tehdy ještě malé děti. Tyhle dvě skupiny jsou podle statistik v současnosti nejsilnější základnou podporovatelů prezidenta Zemana a také Babišova ANO. Jsou to lidé, kterým nebyla Sametová revoluce ukradená, ale byla jim později ukradena.

Nejenže doplatili na to, že přišli o své úspory, o svá postavení - když je přeskočili lidé na základě větší politické angažovanosti v Listopadu. Přišli často i o to, o co usilovali - neměli navzdory tvrdé práci prostředky pro své děti, aby jim zajistili výdobytky nového režimu srovnatelné s jinými lidmi. A navíc: Byli dlouhá léta přesvědčováni, že jejich požadavky na to, co měl přinést Listopad, byly marginální a nedůstojné ve srovnání s tím, čeho bylo dosaženo – politické svobody a demokracie.

Důsledkem jejich přehlížení je současná vzpoura těchto lidí a z ní vycházející prudký volební propad tradičních "listopadových stran". Mnohem podstatnějším důsledkem – protože může ovlivnit život naší společnosti na mnohem delší dobu – je stále větší odpor těchto lidí ke zdůrazňovaným hodnotám Listopadu a personifikovaný mimochodem v neskrývaný, byť v zásadě nevkusný odpor k jejich přímému reprezentantovi, prezidentu Havlovi.

Proto nyní volí Zemana, který jim na přelomu tisíciletí ulehčil a dnes za ně mluví svými ústy, a Babiše, který jim říká, že napraví škody 90. let (o protimluvech těchto dvou pánů, o rozdílu v chování a postojích Zemana 90. let a nyní a o dalších mnoha sporných momentech tohoto shrnutí se nyní není třeba bavit, je to v zásadě věc pocitová, v níž emoce překrývají kritický přístup k realitě).

Vyhození Zemanových květin do koše pak mohou vnímat nejen jako další útok na Zemana, ale též jako další útok na svou roli v české společnosti už od Sametové revoluce. A nikoli první – stejné to bylo už s házením vajec na Albertově v roce 2014.

Pískání na Babiše letos 21. srpna bylo jiného typu, podobné házení vajec na Paroubka v roce 2009 nebo Kalouskově facce z roku 2011 – v těchto případech docházelo především k narušování pojmu morální politiky, kdy se údajní zastánci morálky zachovali nemorálně. Přesto může podprahově vyvolávat obdobnou psychologickou reakci a tedy přispívat ke stejnému efektu pocitu vytlačování ze společnosti.

Připouštím, že takto psychologicky rozebranou celou reakci nemá možná žádný z těchto lidí, ale sociologická data, komentářové reflexe i osobní zkušenosti mne vedou k tomu, že je zcela v pořádku ji takto zvenčí popsat.

Nám ukradli revoluci (taky)

Je pozoruhodné, že stejný pocit, jaký zažívali od 90. let s krátkodobými výjimkami až někdy do roku 2013 odpůrci zběsilé ekonomické reformy Václava Klause, nyní zažívají tzv. demokratické síly. Najednou oni mají pocit, že jim někdo bere a ničí jejich Sametovou revoluci. Je velkým problémem, že si tuto historickou paralelu neuvědomují zejména jejich elity, které na to mají – na rozdíl od širokých ponížených mas 90. let – intelektuální potenciál.

Za viníky rozdělené společnosti tak uvádějí politiky, jejichž květiny se ocitly v koši, a přitom nevidí, že k němu došlo mnohem dřív, že Zeman současnosti a Babiš nejsou jejím původcem, ale jejím plodem. Nevidí, že mnohem dřív ji podporovali a že ji vlastně podporují dál. Každá vyhozená květina ho prohlubuje. Ve své nenápadnosti možná ještě víc než hlasité výroky a kauzy Babiše a Zemana.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

You people! – aneb rasismus ztracený v překladu

Zásada pro chování wikisprávců: Komunikovat a být otevřený

Příběh jedné zvláštní fotografie