Babišova genialita pozná dobré i špatné nápady

Ministr dopravy Dan Ťok zveřejnil plán na privatizaci ČD Cargo. Než se všichni stačili vzpamatovat, premiér Andrej Babiš, mezi jehož nominanty Ťok patří, vše odmítl, že nic takového nikdy neproběhne. Jako kdyby si Ťok všechno vymyslel sám.

Můžeme věřit, že o tom Babiš vůbec nevěděl? Mně to přijde jako naivní představa. Proč?
  1. Není to poprvé, co se podobný scénář opakuje. Někdo z ANO (ve výjimečných případech je to sám Babiš, často ale někdo z jeho kolegů) vyšle balónek s nějakým nápadem. Zvedne se odpor (někdo se na druhou stranu třeba postaví i za ten nápad) ANO si zhodnotí, jestli to za to stojí - a pak to případně odmítne. Ten, kdo to odmítne, ale vlastně nikdy není ten, kdo to navrhl, nýbrž sám Babiš.
  2. Je to tedy už poněkolikáté, a to i u samotného Ťoka, ale autoři těchto nápadů nejsou nijak postiženi. Sám ministr dopravy je bezmála trvale terčem kritiky, nejen od opozice a koaličních partnerů (zjednodušuji KSČM jako koaličního partnera), ale i od samotného Babiše. A přesto zůstává, aby mohl znovu přicházet s podobnými nápady.

Spíš to vypadá to na plánovaně a s úspěchem užívanou taktiku. Ať už ANO zveřejní jakýkoli plán – dobrý, nebo mizerný – Babiš z toho vychází jako ten nejmoudřejší, který buď má výborné nápady, nebo je tak prozíravý, že dokáže zarazit špatné nápady, a to i svých kolegů.

Babiš zvládá mnoho užitečných strategií. Jestli tahle patří mezi ně, je jedna z nejmistrovštějších, a přitom nových. V normálních stranách totiž žádný předseda nemá takovou pozici, aby se mohl dlouho a opakovaně vozit po zádech svých níže postavených kolegů, kteří za něj vypouštějí testovací balónky a nechávají je odmítat svým vlastním předsedou. Babiš se do značné míry stává sám vládcem i opozicí, čímž vytlouká trumfy z rukou skutečné opozice. A zcela pak trumfy z rukou svých koaličních partnerů.

Jak říká elektrikář Souček v Obecné škole: „Ta největší strana musí mít pořád strach, že se to přehoupne a v příštích volbách že už nebude největší.“ My už samozřejmě známe, že Souček se mýlil, když si myslel, že se to v roce 1946 s komunisty nemůže stát. Známe případy, kdy ta největší strana přestala mít strach, a možná z toho máme (někteří) strach sami.

Je třeba si neustále uvědomovat, že totéž musí platit i v každé politické straně a v každém politickém hnutí ohledně jejích čelních představitelů. Třeba i ten Hamáček, kterého včera ÚVV podpořilo (jmenuji jen čerstvý případ), je neustále pod tlakem, „že se to přehoupne“. A Babiš? Jeho pozice je neotřesitelná, Babiš nyní nemůže přijít o roli předsedy v ANO, protože Babiš je ANO.

Případů, kdy to s takovou stranou, kde podobný strach nebyl, dopadlo dobře, je žalostně málo. Naopak je dost případů, kdy to dopadlo špatně nejen s takovou stranou, ale i se zemí, kde vládla...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

You people! – aneb rasismus ztracený v překladu

Zásada pro chování wikisprávců: Komunikovat a být otevřený

Příběh jedné zvláštní fotografie