neděle 31. března 2013

K jednomu svědectví o homosexuálních a heterosexuálních sňatcích


U soudu, který v USA rozhoduje zjednodušeně řečeno o tom, zda mají platit zákony o homosexuálních sňatcích anebo zákony, které je zakazují, vystoupila 11letá Grace Evansová. Tady je video s jejím vystoupením.


Na blogu iDnes napsal Jakub Sluka český překlad a označil ho ambiciózně za konečné řešení jedné homosexuální otázky. Neberte prosím za urážku, když charakterizuji ostatní Slukovy blogy za argumentačně poněkud jednoduché.

K této následující úvaze mne ale přiměla až jedna z diskusí na Facebooku, kde bylo vystoupení podporováno popisem tvrzení psychologů, že
„Každý člověk, kterému chybí alespoň jeden rodič je tím poznamenán. V mnoha rovinách. Tak jako je jiné mužské a ženské myšlení – prostě to v té hlavě běhá jinak, tak je to i s chováním, vnímáním, vzory, potřebami… prostě mnohé roviny.“
Psychologové ale zároveň tvrdí, že sice existují něco jako psychologické typy (všeho druhu – genderové, temperamenty atd.), ale že naprostá většina lidí nespadá ryze do jednoho typu, ale že jde vždy o určitou směs těchto typů. Genderové typy se kryjí s biologickým pohlavím s vysokou korelací, ale nikoli stoprocentně, jelikož vliv hraje i výchova. A lidé „třetího pohlaví“ bývají z hlediska psychologické typologie genderově obzvlášť pestře rozvrstvení. Tvrzení, že každý muž je ryzí mužský psychologický typ a že každá žena je ryzí ženský typ, ve skutečnosti není typologie, ale stereotyp.

Už proto se ani ti samí psychologové neshodnou, zda je horší výchova v neúplné heterosexuální rodině (kde je přece jen větší pravděpodobnost, že jeden typ nebude zastoupen), nebo výchova v rodině s homosexuálními rodiči (kde je, navzdory přítomnosti dvou rodičů jednoho pohlaví, podstatně větší pravděpodobnost pestřejšího psychologicky typového složení než v prvním případě).

Nejdůležitějším faktorem je stejně v první řadě to, jaká je kvalita samotného vztahu každého z rodičů k dítěti. Až potom stojí, jaké mají pohlaví, vyznání, majetkové poměry atd.

Tolik jen k psychologii. Kulturní pohled v diskusi s věřícími není příliš přínosné uvádět. Ano, jsou kupříkladu společnosti, kde je mužské a ženské myšlení definováno úplně jinak. Nebo je tam výchova dětí k různým genderovým rolím vedena rovněž úplně jinak, například se vychovávají chlapci a dívky společně, ale navzájem zcela odděleně.

Ale věřící mají svou vírou definováno, že právě to, co je tradiční v naší kultuře, je dáno od Boha a tudíž je správné.

Aby bylo jasno, k této kulturní věci nic nemám, ani argumenty, ani výtky, je to prostě věc víry a osobních postojů, a v argumentaci je to prostě třeba přijmout, jakákoli diskuse tu těžko může vést ke změně těchto postojů a víry.

A co z hlediska sémantiky?

Vedle toho jsem si všiml určité záměrné neférovosti argumentace, kterou si Grace (nejspíš s tatínkem, který za ni pak mluvil do médií) pečlivě připravila – a dá se předpokládat, že na tom pracovali i s právníky, kteří právě s takovými efekty, které tu vidíme, umějí dobře pracovat.

Jen pro jistotu, Slukův překlad není přesný. Grace neříká
„Kterého z rodičů nepotřebuji? Mámu, nebo tátu?“
ona říká
„Kterého z rodičů nepotřebuji? Mou mámu, nebo mého tátu?“ 
Angličtina přivlastňuje mnohem častěji než čeština a často se toho „my“ v překladech musíme zbavovat, tady ale takové vynechání zkresluje především emocionální náboj, jaký v takové odpovědi cítíme.

Grace se tedy neptá: pokud budou mít homosexuálové děti, budou na. Ona se ptá – kterého z mých rodičů chcete označit za zbytečného? Kterého z mých rodičů mi chcete vzít?

Ale jí samozřejmě nikdo nic brát nechce. Sňatky homosexuálů nevezmou jejich maminku nebo jejich tatínka žádným dětem, ty jim můžou vzít maximálně těmto sňatkům předcházející rozvody.

A teď si uvědomte, že úplně stejně by mohli argumentovat děti homosexuálů, pokud už se vzali a pokud by jim nyní přikázali se rozvést, jen by ta jejich věta zněla trochu jinak:
„Kterého z mých rodičů teď už nepotřebuji? Mého Boba, nebo mého Mikea“ 
případně
„Kterého z mých rodičů teď už nepotřebuji? Mou Susan, nebo mou Mary“ 
A je zřejmé, že emocionální dopad té odpovědi, který s největší pravděpodobností byl cílem i této výpovědi, by byl úplně stejný.

Cvičené opičky

A na závěr: Nejsem si úplně jistý, jestli děti v podobném věku, vůbec mají v podobných, v podstatě politicky orientovaných procesech vystupovat. Své dětské svědky přitom používá také druhá strana.

Co mi ale přijde obzvlášť nevhodné, je to, jak zde byl dětský svědek použit. Ne jen k tomu, aby popsal svou zkušenost, jak mu pomáhá žít v takové nebo jiné rodině.

Dítě tu ještě zdánlivě nevinnou (o to nevinnější, že ji položilo dítě, přestože ji nejspíš napsal dospělý), ale jak jsem výše uvedl krajně neférovou řečnickou otázku. Tak se z dítěte-svědka, ještě pořád tolerovatelného, stalo dítě-prostředek ryzí manipulace. A vůbec nezáleží na tom, jestli manipuluje jedním, nebo druhým směrem.

6 komentářů:

  1. Co to bylo za tyjátr?

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  4. Dovolím si poznámku k větě "Ale věřící mají svou vírou definováno, že právě to, co je tradiční v naší kultuře, je dáno od Boha a tudíž je správné." Jak sám uvádíte v mnoha článcích, věci jsou často složitější, než vypadají (což velice obdivuji a držím Vám palce). Je to hodně obecné tvrzení a i v tomhle je situace složitější - alespoň co se týče křesťanství. Pro mě třeba jako pro křesťanku evangeličku "to, co je tradiční v naší kultuře" a "to, co je dáno od Boha" není jedno a to samé. Už jenom proto, že Židé dostali jasná kulturní pravidla, ale Ježíš žádné takové ambice neměl, tato pravidla spíše porušoval a něco jako společenské uspořádání určené Bohem tedy v Novém zákoně pro křesťany nenajdete. Z Nového zákona vyplývá, že křesťané prostě mají žít podle stávajícího společenského uspořádání té které země, pokud se to nesráží s jejich vírou. Navíc u nás tradiční třeba donedávna bylo segregovat Židy, ale v Bibli o tom nic nenajdete. Nebo často zmiňovaná "tradiční křesťanská rodina" by se spíše měla jmenovat něco jako "tradiční evropská rodina z křesťanské éry", protože křesťanská striktně vzato není - vyvinula se spíše postupně vlivem různých faktorů. Starozákonní patriarchové mívali více žen a Nový zákon vyzývá k tomu, aby lidé zůstávali svobodní, a ženili se a vdávaly, jen pokud cítí, že to je jejich životní poslání. Co se týče homosexuality, tak to zdaleka není centrální část křesťanské víry (centrální je "Miluj Boha a bližního svého"). Odsouzení homosexuality je ve Starém zákoně, ale společně s mnoha konkrétními pravidly, která křesťané nedodržují (např. košer strava apod.). Ježíš o homosexualitě nic jasného neřekl a u Pavlovy kritiky homosexuality v epištole Římanům není jasné, zda apoštol Pavel nemá na mysli muže ze své podstaty heterosexuální, kteří jen tak pro zábavu spí s mužskými otroky. Což byla tehdy tak běžná praxe, že není jisté, zda se vůbec vědělo, že se někdo může jako homosexuál narodit. Proto mezi křesťany najdete celé spektrum názorů na homosexuály nejrůznějšího původu, od "je to nemoc a musí se vyléčit" až po "narodil se tak a není na mě, abych si o tom něco myslel", od odsuzování až po toleranci (například v kostele, kam chodí moje sestra, homosexuální pár vede pěvecký sbor). Mě upřímně nejvíce mrzí, že média jako by poslední dobou přijala názor, že všichni křesťané homosexuály odsuzují, aniž k tomu uspořádala v církvích nějakou anketu nebo něco podobného (alespoň já o ničem nevím).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Ta věta možná není úplně přesná a je hodně zkratkovitá. Spíš bych se odkázal na tu odkazující o kousek níž:

      (po kulturní a náboženské stránce) "...je to prostě věc víry a osobních postojů, a v argumentaci je to prostě třeba přijmout, jakákoli diskuse tu těžko může vést ke změně těchto postojů a víry."

      Vymazat