středa 16. září 2009

Kdo všechno za to může

Zdá se, že podstatná část internetové veřejnosti vidí jediného viníka faktu, že se neuskuteční předčasné parlamentní volby a že je politická správa země v krizi. Podle hlasů z iDnesu, iHNedu a podobně je viníkem Paroubek a potažmo sociální demokracie. Je to tak? Částečně určitě. Úplně ani náhodou. Vezměme to popořadě:

ČSSD dnes zcela jistě zapříčinila, že volby nebudou. Spoluzavinila odvolání vlády, spoluzavinila přijetí sporného jednorázového ústavního zákona, spoluzavinila přijetí sporného obecného ústavního zákona a nakonec původně její samostatná iniciativa zavinila nerozpuštění sněmovny. Nehodlám to vůbec popírat. Jen dodám, že některé z těchto věcí nepovažuji za chyby, ono to ani nejde: Když se totiž dítě před přechodem nerozhlédne a rovnou vkročí rovnou pod auto (odvolání vlády bez připravenosti na následky) a když se podruhé před přechodem rozhlédne a pod blížící se auto nevleze (připravení se na následky a raději nerozpuštění sněmovny), tak ho určitě nemůžete trestat za to i ono – to by se asi zbláznilo už v dětském věku.

Pak je tu poslanec Melčák, který způsobil celou řadu kolizních situací. Ať už zásadový člověk, manipulovaná loutka nebo jen popleta, jeho kroky beze sporu podstatně narušily politickou správu. Nejprve odchodem z ČSSD k vládě, později některými dalšími hlasováními a na závěr tím, že se (navzdory tomu, že jako poslanec selhal, protože sice hlasoval proti návrhu, ale ani jednou proti němu nepromluvil! – ostatně u obecného zákona to udělal také až na Svobodovu výzvu) vzbouřil jak ČSSD, tak i ODS a zamířil rovnou k Ústavnímu soudu. Nevím, jestli Melčákovi jde o princip, snad ano – ale můžeme zmínit, že člověk, který kritizuje z principu nevhodnost „ad hoc“ ústavního zákona, sám použije k jeho napadení právnickou kličku. Zákonodárci novelizovali ústavu účelově jednorázovým zákonem a tím ji „ohnuli“ pro svou potřebu, Melčák, který chtěl ten zákon změnit údajně z obecných, nikoli z osobních důvodů, ho musel před Ústavní soud dostat s odůvodněním, že jde o jeho vlastní právo být volen. Takže jako královna Koloběžka první – zároveň oblečen a neoblečen zároveň bojoval a zároveň nebojoval jenom o svůj mandát. Účel světí prostředky.

Na situaci má vinu i Ústavní soud. Nejméně dva nesouhlasné hlasy jeho členů ukazují, že mohl jít i jinou cestou, když řešil tuto spornou situaci. Není jednoznačná, výrok Ústavního soudu má řadu kritiků nejen mezi politiky, ale i mezi odbornou veřejností. Bohužel je i velmi pochybný, když si uvědomíme formality jeho přijetí – např. fakt rychlosti vypracování a schválení svého rozhodnutí „po“ uskutečnění veřejného slyšení. Ať už Ústavní soud rozhodl fakticky správně, nebo nesprávně (jestli vůbec je možné o nějaké fakticitě mluvit), formálně svůj úkol odbyl a jen nečekaně velké úctě k tomuto institutu (spíš asi úctě k Ústavě) přisuzuji fakt, že ho za to obecná veřejnost nekritizuje.

V řadě za Melčákem je třeba zmínit i poslance Ranince, který hlasoval pro první „jednorázový“ návrh, ale druhý obecný chtěl napadnout sám u Ústavního soudu. Ve sněmovně k tomu řekl: „Sám jsem hlasoval pro zrušený ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, a to z toho důvodu, že jsem byl přesvědčen o tom, že současnou nelehkou politickou situaci mohou rozhodnout jen voliči ve volbách. (…) V souladu s tímto svým ústavním slibem nemohu podpořit účelovou změnu ústavy a na jejím základě ani rozpuštění Poslanecké sněmovny v příštím týdnu.“ Myslím, že tento kotrmelec není třeba komentovat.

Za vše může jistě i padlá vláda v čele se svým předsedou Topolánkem. Když už se ODS rozhodla jít touto cestou přeběhlické podpory, měla se spíš chovat tak, aby získávala další podporu, než aby ztrácela podporu vlastní. Poslanci Tlustý, Raninec a Schwippel, kteří významně přispěli k pádu vlády, byli z řad jejích vlastních přirozených zastánců, zatímco socialističtí přeběhlíci s ní zůstali. Jistě, můžeme v tom vidět jejich individuální zradu, ale zároveň je pravda, že Topolánkova vláda padla ve chvíli, kdy ji i na iDNESu vystavilo pravicové čtenářstvo výrazně negativní hodnocení.

Může to znít překvapivě, ale jedním z důlěžitých viníků je i prezident Klaus. Nejenže po vyjádření, že nebude jmenovat žádnou vládu založenou na přeběhlících, od tohoto přesvědčení ustoupil. Jeho požadavek po pádu vlády, že nový premiér za ním může přijít pouze tehdy, když bude mít podpisy 101 poslanců, vyřadil z funkce českou ústavu a její vlastní pojistku pro případ pádu vlády – tedy opakované neúspěšné sestavování vlády. V takovou chvíli mohla politická reprezentace sáhnout pouze po velké koalici, opoziční smlouvě, nebo opět pokus o rozpuštění sněmovny ústavním zákonem – tedy krajní sporné řešení, které nakonec vedlo k dnešním problémům.

Politické strany pak selhaly jako celek, vinou vlastní pohodlnosti a naivity. Pohodlnosti, se kterou přistoupily na podmínky dané okolím (např. prezidentem) a se kterou zvolily nejjednodušší a ve své ozkoušenosti zdánlivě bezpečné řešení, a naivity, se kterou je nenapadlo, že dvakrát vstoupit do jedné řeky nelze. Navíc je nepoučil ani Ústavní soud, ani Melčák – a druhé řešení připravily znovu sporné, když rychle sáhly pro návrh ze Senátu. Pohled do hlasovacích záznamů říká, že ani jedna strana nemá v této věci čisté svědomí. Zjednodušeně řečeno: první návrh schválili ČSSD, ODS, Zelení a KSČM, druhý ČSSD, ODS, KSČM a KDU. Dohromady celé parlamentní politické spektrum. Pro oba návrhy i poslanec Kalousek, tedy elita Top09.

A připomeňme si i fakt, že tato situace nenastala poprvé a že už v roce 1998 se politické strany rozhodly, že budou postupovat touto cestou a už tehdy byla řada kritiků tohoto postupu (pro připomenutí aktivních z obou komor parlamentu např. V. Benda, Žantovský, Barták, Egon Lánský, Payne, Filip). Zákon tehdy podpořily KDU, KSČM, ČSSD, SPR-RSČ, část ODS a část US, ze senátu záznamy nejsou. Kritikové vyzývali k obecnému řešení, ale všechno velmi rychle spadlo pod stůl.

K tomu dodám následující citát: „Jsem toho názoru, a to přes všechny výhrady, které zde zazněly, že přijímá-li se ústavní zákon vskutku účelově, protože nastala krize, kterou není možné řešit za daného ústavního pořádku, pak vracíme-li rozhodnutí skutečnému suverénovi, občanské společnosti, jednáme demokraticky. Ten, kdo má první a poslední slovo, aby o tom rozhodl, kdo bude v této zemi jeho jménem vládnout a jeho jménem přijímat zákony, je občan. Každý krok, kterým vracíme moc občanovi, považuji za krok ústavně legitimní.“ Jestli nevíte, kdo ho řekl, tak to byl tehdejší senátor Pavel Rychetský (mj. byl i zpravodajem senátního ústavně-právního výboru, jenž po jeho zprávě rozhodl doporučit zákon v senátu k přijetí), který od té doby změnil názor a krok, kterým sněmovna a senát vracely moc občanovi, považoval za ústavně nelegitimní.

Do jisté míry by bylo možné jít ještě dál, až k tvůrcům samotné Ústavy přijaté v roce 1992, že otázky řešení situace bezvládí a potřeby vyvolání předčasných voleb nedomysleli do lepších detailů (ale jejich vina je přece jen příliš vzdálená a mohla být později mnohokrát napravena nejrůznějšími kdyby).

Bohužel je vidět, že viníků situace je příliš velké množství a že jde skutečně o celkové selhání politické správy země. Výsledek tohoto selhání ale zatím stále nepředstavuje nepřekonatelnou krizi, k jaké by mohlo v hypotetickém krajním případě dojít, kdyby třeba poslanec Melčák napadl ústavní stížností nové rozhodnutí o svolání předčasných voleb po rozpuštění sněmovny a ústavní soud by zrušil jen to svolání voleb, aniž by bylo jasné, co bude se sněmovnou. Kdo je optimista, může věřit, že to všechno povede k tomu, aby už se příště zákony neschvalovaly a nezamítaly tak překotně. Kdo není (a já v této věci nejsem) to bude brát jako varování, že nás podobná situace může příště potkat zase.

6 komentářů:

  1. Velmi dobrá analýza situace, která by se měla objevit i jinde, než jenom na tomto blogu, a dostat se k co nejširšímu okruhu čtenářů. Analýza, se kterou z velké části naprosto souhlasím. Viníků nastalé situace je mnoho a je to bohužel pouze odrazem či projevem celkově nízké politické kultury v této zemi. Nicméně přesto se nemohu ubránit dojmu, že jeden subjekt přispívá k celkovému chaosu více než ty ostatní. Přirovnání k dítěti je až smutně trefné. Protože výsadou dítěte je právě to, že chybovat může, politik - je-li hoden toho jména a má-li ambici být státníkem - nikoliv,pokud se jedná o tak extrémní případ, kdy se rozhodujícím způsobem podílí na svržení vlády, aniž předloží smysluplné řešení, tedy sestavení vlády nové, a to vše v období českého předsednictví v Radě EU a hospodářské krize. Předseda ČSSD se však zachoval přesně jako dítě, když krátkozrace nechal padnout vládu, a teprve když se mu to podařilo, přemýšlel, co vlastně bude dál - takové chování je vůči občanům ČR krajně nezodpovědné.
    Nezpochybňuji, že na nešťastném vývoji posledního období mají svůj podíl všechny relevantní politické strany (byť některé méně), ovšem ono přirovnání k dítěti, které podruhé pod auto nevleze, je až příliš zkratkovité. Neboť jestliže politik jedné ze dvou nejsilnějších stran tvrdošíjně celou dobu usiluje o nějaké řešení situace, a když přes ústavní soud neprojde, spolupodílí se na vytvoření další účelové dohody (ano, jistě, stejně jako v předchozím případě spolu s některými dalšími politickými stranami), která má ústavní soud obejít jiným způsobem, podílí se na schválení změny ústavy, která do budoucna může přispět ke snažšímu svržení jakékoliv příští vlády (a má tím pádem destabilizační charakter), a pak následně dojednanou dohodu s ostaními stranami o rozpuštění PS z noci na den vypoví, jinými slovy kdo se chová tak, jak se mu to právě hodí a ohýbá se podle toho, kam vítr zrovna fouká, sám svým jednáním zpochybňuje svou způsobilost stát se nejmocnějším mužem v této zemi, protože nutně vyvstává otázka, je-li zájmem takového člověka zájem občanů ČR či v prvním řadě pouze zájem o moc jako takovou. Nejhorší na tom celém ovšem je - a tím se vracím na začátek -, že předseda ČSSD je pouze špičkou ledovce, nejviditelnějším projevem tragické politické kultury v této zemi. A bohužel platí otřepaná fráze, že "každý lid má takovou vládu, jakou si zaslouží".
    Ještě k rozhodnutí ústavního soudu: ano, toto rozhodnutí je jistě zpochybnitelné, což vskutku potvrzují ony dva hlasy, rozhodnutí nepadlo pouze na základě ústavněprávní analýzy, ale bylo do velké míry ovlivněno uvažováním soudců o konkrétní politické situaci a motivaci politiků, navíc padlo až neuvěřitelně rychle (ostatně následná změna ústavy proběhla ještě mnohem rychleji). Nicméně zdá se, že tato země opravdu dospěla do stadia, kdy ústavní soud je - bohužel - tou poslední autoritou, která ještě může aroganci politiků dát určité meze.
    Michal Dimitrov

    OdpovědětVymazat
  2. Pokud něco ČSSD vyčítám, tak je to nejdřív odhlasování překotné změny ústavy, načež o tři dny později si to rozmyslí. Opravdu si to nemohli rozmyslet o ty tři dny dřív a tu pochybnou změnu ústavy nedělat? Ono to opakované „čtení“ navrhovaných zákonů k něčemu asi je, že…

    Ad „kdyby třeba poslanec Melčák napadl ústavní stížností nové rozhodnutí o svolání předčasných voleb po rozpuštění sněmovny a ústavní soud by zrušil jen to svolání voleb, aniž by bylo jasné, co bude se sněmovnou“ – to je přece absurdní scénář. Jestli by něco poškozovalo Melčákovo ústavou garantované právo (jako že s celou tou konstrukcí moc nesouhlasím, ale budiž), pak je to přece právě rozpuštění Sněmovny (a tím konec jeho mandátu), nikoli sestavení té nové.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky, Michale. Já bych takovou analýzu taky rád viděl někde v pořádném médiu, ale nejraději tak, kdyby ji tam napsal někdo, kdo je od toho placenej. Ale tam místo toho vidíme "zaručeně prověřené" spekulace o tom, proč to vlastně Paroubek udělal - a všichni ostatní jsou v suchu.

    Pokud jde o to, zda udělal Paroubek chybu, když nechal padnout vládu? Nevím, možná to tak někomu může přijít, mně to tak moc nepřijde. Dobrá - bylo to za předsednictví a v krizi, ale všichni vidíme, že větší problémy nastaly dávno poté, co padla vláda, a některé dávno před tím, než padla vláda, samotný její pád a podle mne pouze údajná nepřipravenost náhradního řešení je pouze jedna epizoda celého procesu. Česká ústava nevyžaduje, aby opozice, která vládu svrhne, měla připravenou vládu jinou - má připravené mechanismy, jak získat novou vládu, včetně možnosti svolat předčasné volby. Tyhle mechanismy ale byly úmyslně vyřazeny - a na tom už Paroubek tak velkou vinu nemá - resp. má obdobnou jako ostatní strany.

    A pokud jde o odstoupení od dohody - k tomu si třeba přečti následující reakci.

    Pokud jde o ústavní soud - ani tady si nejsem tak jistý, že může být skutečně pojistkou proti aroganci politiků. Respektive může, ale tady se už dostal opravdu daleko. Rozhodně spíš souhlasím s názorem Rychetského před 11 lety než s jeho názorem letošním. "Každý krok, kterým vracíme moc občanovi, považuji za krok ústavně legitimní" sice v sobě taky skrývá určitý hrot, když se to bere doslova a obecně pro každý případ, ale v tomto konkrétním případě myslím "strážci ducha Ústavy" přestali být zároveň "strážci demokracie".

    OdpovědětVymazat
  4. Ad Mormegil:

    Promiň, ale mám dojem, že se tu hluboce mýlíš. Vzhledem k tomu, jaká námitka visí ve vzduchu (námitka zpětného působení zákona), nebylo možné tuto námitku při jakémkoli čtení zákona vyřešit. Ten zákon bylo možné buď přijmout, nebo nepřijmout v obecné podobě, žádné jeho vylepšení, které by tuto vadu odstranilo, nepřipadalo do úvahy. Šlo pouze o to, zda se poté užije ke skutečnému rozpuštění - přijetí a (ne)užití byly dva oddělné kroky, přičemž je dobře, že byly oddělené a povedl se aspoň jeden. Přijetí považuji za rozhodně správný krok, neužití je sporné, ale ta opatrnost podle mne má něco do sebe.

    A pokud jde o druhou námitku - ani tady myslím neuvažuješ všechny aspekty. Jeden poslanec má velmi omezené možnosti, co napadnout u ústavního soudu - proto taky nenapadl Melčák v prvním případě samotný zákon, ale prezidentovo rozhodnutí o vyhlášení voleb. A protože je nová situace ještě zvláštnější, tak já osobně vůbec nevím, jestli je možné napadnout u ústavního soudu hlasování sněmovny, to by museli říct právníci (IMO asi ne). Pokud není, pak by mohl Melčák napadnout rozhodnutí prezidenta o rozpuštění sněmovny, jestli to jde, anebo by pak už měl jen jedinou možnost: napadnout rozhodnutí o vyhlášení předčasných voleb, jako to udělal před tím. Právo je věc složitá, naprosto nedokážu odhadnout, co a jak by šlo a nešlo a jak by to dopadlo - a ani ústavní právníci nejsou schopni se dohodnout. Zkrátka bychom čekali, jak nás překvapí Ústavní soud - a mohli bychom být překvapeni samozřejmě pozitivně, i negativně - a to s mnohem vážnějšími následky.

    Že je to absurdní scénář - tahle námitka bohužel taky neobstojí. Copak současná situace není sama o sobě dostatečně absurdní? :-)

    OdpovědětVymazat
  5. K otázce, jestli byla chyba, že Paroubek nechal padnout vládu:

    Vyvolání hlasování o (ne)důvěře vládě je samozřejmě v demokratickém režimu věc zcela legitimní (a pro demokracii žádoucí) a proti tomu já se neohrazuji.

    V předchozím příspěvku jsem jako hlavní problém označil tragickou politickou kulturu v této zemi - a svržení vlády za tehdejších okolností je exemplárním a vrcholným projevem této (ne)kultury, protože nebylo učiněno z cílem "tvořit", ale "bořit". Sám předseda ČSSD se vyjádřil, že ho překvapilo, že PS vyjádřila vládě nedůvěru, což je dle mého názoru vrcholem politické nezodpovědnosti (zvláště v dané situaci), stejně jako nedávná podpora překotné novely ústavy (která byla odhlasována v neuvěřitelně krátkém čase), a pak zničehonic odstoupení od dohody, přičemž ostatní politické strany (a partneři v dohodě) a dokonce i někteří členové vedení ČSSD se to dozvěděli až z médií.

    Zbývá jen doplnit, že pokud někdo novelu ústavy nenapadne, došlo ke změně Ústavy ČR jako základního dokumentu právního systému země v průběhu několika hodin (!), sotva den po rozhodnutí Ústavního soudu (!), tzn. bez dlouhodobé, úvážlivé diskuse za účasti ústavněprávních expertů i veřejnosti (tady samozřejmě neviním pouze předsedu ČSSD, podílelo se na tom více subjektů). To je přece vážný problém! A navíc změna ústavy šla - dle mého názoru - přesně opačným směrem, než měla jít. Tato země potřebuje především politickou stabilitu (především vzhledem k nezbytnosti provést klíčové reformy) - tato novela má spíše potenciál k destabilizaci. Osobně bych naopak uvítal zavedení principu, který je obsažen v německé ústavě, a sice tzv. konstruktivní vyjádření nedůvěry, na jehož základě může být kancléři vyjádřena nedůvěra pouze v případě, že Spolkový sněm do osmačtyřiceti hodin prostou většinou zvolí jeho nástupce. Tento článek 67 GG (kdysi SRN vnucený západními okupačními mocnostmi) měl v průběhu 60 let existence státu vysoce stabilizační efekt, protože opozice na jeho základě musí vyjádřit nedůvěru pouze v případě, kdy má "101" hlasů (tedy prostou většinu) ke zvolení nového kancléře, a tedy i faktickou možnost k sestavení nové vlády. A to se stalo pouze dvakrát (v roce 1972 Brandt uhájil kancléřské křeslo před Barzelem, v roce 1982 Kohl uspěl proti Schmidtovi). Kdyby byl tento princip ukotven i u nás, k vyjádření nedůvěry vládě, jímž začal chaos, který až do této chvíle trvá, by s největší pravděpodobností vůbec nedošlo.

    Takto jsme se po necelém půl roce dostali k tomu, že máme:
    a) úřednickou vládu s omezeným mandátem a tedy i omezenou možností vládnout
    b)de facto nefungující PS (jednání o státním rozpočtu bude ještě hodně zajmavé)
    c) novelu ústavy, schválenou během necelého dne,
    d) zvýšení nedůvěry občanů v ústavní instituce a politiku jako takovou (týká se to i Ústavního soudu),
    e) ostudu v EU i za jejími hranicemi (není to moc příjemné, když mi píšou známí, co se to u nás proboha děje a snaží se to pochopit).

    Opravdu skvělá bilance...

    Michal Dimitrov

    OdpovědětVymazat
  6. Novelu Ústavy sotva někdo napadne, takže je skutečně plnohodnotně novelizována (je zajímavé, že třeba na webu Poslanecké sněmovny se to ještě neprojevilo.

    A pokud jde o to, jestli je to dobrá novelizace - já myslím, že není špatná. Ona totiž i ta německá verze by byla u nás problematická. Jen si to představ: Topolánkova vláda v situaci, kdy se od ní odtrhlo Tlustého křídlo a rebelové ze Strany zelených. Vláda, která padla, a podle nové ústavy by to v budoucnu mohlo vést k rychlým předčasným volbám. Kdyby se ale použil německý model, byla by to vláda, která by padnout nemohla, vládla by dál do řádných voleb - jenže by neměla žádnou moc prosadit své reformy skrz zákony ve sněmovně. Výsledkem by sice byla stabilita, ale stabilita bezvládí.

    Chceš-li stabilitu, musíš chtít velkou většinu ve sněmovně, nikoli vládu, která stojí pouze na tom, že její opozice nemůže nabídnout vhodnou vládní alternativu pro svržení vlády stávající. Taková přetrvávající a nechtěná vláda žádné reformy stejně nikdy neprosadí.

    A jestli Tě napadá otázka, jak to, že to v Německu funguje a u nás ne - tak je to proto, že si nejsem vědom toho, že by v Německu fungovalo v takové míře všechno to přeběhlictví a také všechno to, co přeběhlictví vyvolává.

    Co za tím stálo u Melčáka a Snítilého, netuším - snad spor zbytků zemanovského křídla se zbytkem ČSSD. Co za tím stálo u Tlustého křídla - tam pravděpodobně už nepostavení Tlustého do čela ministerstva financí a jeho nahrazení Kalouskem, přestože Tlustý byl ve volbách jasnou ekonomickou jedničkou ODS, hned po nich byl odstaven. Co za tím stálo u Dubové a Jakubkové - kromě možných vlivů ze strany ČSSD asi především pro tradiční zelené nezvyklý odklon od levicově-zelené politiky k pravicově-zelené pod Bursíkovým vedením, který levicová část zelených asi nemohla zkousnout.

    OdpovědětVymazat