čtvrtek 7. ledna 2010

Za Filipem Sklenářem

Britské listy informovaly o tom, že v pouhých 31 letech zemřel mladý bouřlivák a nejvíc asi začínající spisovatel Filip Sklenář. Vynikal velmi ostrými názory, chováním nespoutaným jakýmikoli konvencemi a minimem ohledů a nesporným talentem.

Seznámil jsem se s ním na Totemu a myslím, že vzhledem k jeho tehdejším zvykům mi do oka nepadl. Na druhou stranu jsem uznával jeho kvality, psal - asi - snadno, vždy s jasnou hlavní myšlenkou, někdy podanou až příliš prvoplánově. Byl formalistou a mistrem forem (tehdy si oblíbil například aforismy), zatímco struktuře děje tolik nedal, a přesto někdy vyplynula z jeho textů velmi přirozeně.

Když napsal Červené dlaždice, požádal mne, abych je doporučil redakci kultury České televize k prezentaci v tehdejším bločku nových knih, jak se vysílal ve zpravodajství. Nijak zvlášť jsem je nedoporučil, řekl jsem něco ve smyslu, že Filip je - prostě jsem je předal a řekl, ať s nimi redaktoři naloží podle svého. Prohomosexuální a protikatolická, takové je její vyznění, a pro zpravodajství se tehdy asi nehodila. Až pak jsem knihu četl sám a mohla by se líbit třeba těm, které zaujala literatura mladých ruských autorů 90. let (jak vím z doslechu, byla podobně drsná). Já takový nejsem...

Bohužel právě tahle příhoda nakonec stála na začátku našeho rozkolu, který zavinila jedna moje špatně pochopená, ale nevinně myšlená poznámka, a Filipova ostrá reakce. Odešel jsem tehdy z Totemu, nikoli uražený, jak to možná vypadalo, ale se skutečnými obavami, co by mne v té době nepředvídatelného Filipova chování mohlo potkat.

Čas od času nás potom svět znovu svedl dohromady, například na Wikipedii, kde se pokoušel - opět konfrontačně - přispívat do článků o homosexualitě, ale poučen jsem se mu snažil vyhýbat, což mi myslím prospělo a jemu nemohlo nijak uškodit. Sledoval jsem občas jeho další projevy a čekal, zda rozvine svůj talent, přirozený cit pro jazykové vyjádření a schopnost ostrého úsudku. Zaregistroval jsem určité zklidnění ve vyjadřování, k jeho hbitému uvažování a pravděpodobně vysoké inteligenci se začala přidávat určitá moudrost z pozdějších nelehkých zkušeností (to je ten rozdíl mezi inteligencí a moudrostí, které mnozí zaměňují).

I když jsem se mu snažil vzdalovat, nacházel jsem v něm se znepokojením některé stránky své vlastní osobnosti. Ne, neměl jsem ho rád, ale stejně jsem pro něj měl slabost, snad jako když kouzelník zhypnotizuje svého diváka a přinutí ho dělat, co se mu zamane.

Nepředpokládal jsem, že by mne jeho budoucí velké dílo oslovilo - naše postoje i naše prostředí byly zcela odlišné, ale silnějšího ohlasu ve společnosti dosáhnout mohl. Přece jen to pro mne byl asi nejvýraznější zjev z těch, které jsem potkal na Totemu. Byl jsem zvědav, zda to dokáže.

Odpověď přinesla jeho smrt. Filip Sklenář odešel a zůstaly za ním dvě knížky, které zapadnou prachem. A mně se hlavou honí smutná myšlenka, co všechno mohl dokázat, kdyby nebyl takový, jaký byl. I když by potom možná třeba nedokázal ani to, co po něm zůstalo.

Ale zůstali za ním mnozí jeho skuteční přátelé a asi i nepřátelé. Nebyl bezbarvý, a tak nevyhovoval každému. Asi proto byl tak živý, i když jsem ho poznal jen ve virtuálním světě, byl jak ten svět reálný, kde také není všechno takové, jak by si člověk přál.

P.S.: "Kdybych se já teď dozvěděl, že zítra ráno zemřu, třeba mě přejede tramvaj, mohl bych říct a řekl bych: "Děkuji ti, Pane, za život lepší, než jsem si zasloužil. Dostával jsem víc, než jsem mohl doufat, že dostanu, a více než tisíckrát jsem byl šťastný." Jsem líná, laxní, lajdácká veš, a přitom žiju v ráji, mám všechno, co potřebuji, a mnohem víc. Mám krásné kluky i holky, dobré přátele, plné břicho, víno, dobrou četbu, a - víru..." - napsal Filip 6. října.

Žádné komentáře:

Okomentovat