Za Otakarem Černým
Je to nechtěné privilegium mít službu v den, kdy je třeba postavit se k odchodu významné osobnosti. Dalo by se to popsat jako čestná povinnost nebo ještě nějak jinak. Přibývá těch případů. Jen pokud jde o kolegy a předchůdce z Č(S)T, vzpomenu si na nekrology, které jsem psal za Lukáše Přibyla, za Miodraga Merthu, za Ladislava Pecháčka a další - k tomu sportovci...
 |
| z nekrologu v BBV (odkaz na Facebook ČT sport) |
A mezitím, v tom všem ruchu práce, se i trochu obrnit, než to na člověka večer, spolu s celodenní únavou dopadne.
Jako u jiných zesnulých se obraz Otakara Černého trochu idealizuje. Je to tak dobře. Naši předci měli s tím svým "o mrtvých jen dobře" pravdu. Na "objektivní pohled" je teď dost času, ať si historikové počkají.
Teď už sedím a přemýšlím sám. A říkám si, ne všechno u Otakara Černého bylo bílé, něco bylo i černé - a dost málo toho bylo šedivé, protože v tom byl opravdu Otakar Černý výjimečný - ano, nebo ne, nic mezi tím.
Podle výše uvedené zásady nebudu popisovat, co bývalo to černé. Jen dodám, že jsem ho vlastně ze začátku neměl rád. Nevydrželo mi to. Našel si ke mně cestu on a donutil mne, abych ho vlastně začal mít rád a abych se začal snažit rozumět mu trochu jinak.
Ještě jsem to zdaleka nepochopil všechno, ale zase jsem se dnes dostal o kousek dál. Víc jsem se zeptal, co bylo za tím - no, tím černým.
Velká část toho byla kvůli tomu, že mu věci prostě nebyly jedno. Ne všechny - samozřejmě, něco ho netrápilo a někdy to člověka překvapilo, ale kde si řekl, že je něco důležité, kde se pro něco zapálil, tak to bral s plnou vášní. Často byl společným jmenovatelem "divák". I přitom mu zůstával ten jeho specifický nadhled (vyjádřený i jeho typickým, ale nikoli vážně míněným "na diváka s...m!"), ale odtud-potud, a kde se přiblížila hranice, šlo do tuhého.
Mít tuhle vášeň, tohle zaujetí – to mnoha lidem schází a často je to vlastnost, které ubývá s věkem. S věkem - a taky s časem a s tím, jak takoví vášniví lidé odcházejí.
Komentáře
Okomentovat