K jednomu svědectví o homosexuálních a heterosexuálních sňatcích

U soudu, který v USA rozhoduje zjednodušeně řečeno o tom, zda mají platit zákony o homosexuálních sňatcích anebo zákony, které je zakazují, vystoupila 11letá Grace Evansová. Tady je video s jejím vystoupením.

Na blogu iDnes napsal Jakub Sluka český překlad a označil ho ambiciózně za konečné řešení jedné homosexuální otázky. Neberte prosím za urážku, když charakterizuji ostatní Slukovy blogy za argumentačně poněkud jednoduché.

K této následující úvaze mne ale přiměla až jedna z diskusí na Facebooku, kde bylo vystoupení podporováno popisem tvrzení psychologů, že

„Každý člověk, kterému chybí alespoň jeden rodič je tím poznamenán. V mnoha rovinách. Tak jako je jiné mužské a ženské myšlení – prostě to v té hlavě běhá jinak, tak je to i s chováním, vnímáním, vzory, potřebami… prostě mnohé roviny.“

Psychologové ale zároveň tvrdí, že sice existují něco jako psychologické typy (všeho druhu – genderové, temperamenty atd.), ale že naprostá většina lidí nespadá ryze do jednoho typu, ale že jde vždy o určitou směs těchto typů. Genderové typy se kryjí s biologickým pohlavím s vysokou korelací, ale nikoli stoprocentně, jelikož vliv hraje i výchova. A lidé „třetího pohlaví“ bývají z hlediska psychologické typologie genderově obzvlášť pestře rozvrstvení. Tvrzení, že každý muž je ryzí mužský psychologický typ a že každá žena je ryzí ženský typ, ve skutečnosti není typologie, ale stereotyp.

Už proto se ani ti samí psychologové neshodnou, zda je horší výchova v neúplné heterosexuální rodině (kde je přece jen větší pravděpodobnost, že jeden typ nebude zastoupen), nebo výchova v rodině s homosexuálními rodiči (kde je, navzdory přítomnosti dvou rodičů jednoho pohlaví, podstatně větší pravděpodobnost pestřejšího psychologicky typového složení než v prvním případě).

Nejdůležitějším faktorem je stejně v první řadě to, jaká je kvalita samotného vztahu každého z rodičů k dítěti. Až potom stojí, jaké mají pohlaví, vyznání, majetkové poměry atd.

Tolik jen k psychologii. Kulturní pohled v diskusi s věřícími není příliš přínosné uvádět. Ano, jsou kupříkladu společnosti, kde je mužské a ženské myšlení definováno úplně jinak. Nebo je tam výchova dětí k různým genderovým rolím vedena rovněž úplně jinak, například se vychovávají chlapci a dívky společně, ale navzájem zcela odděleně.

Ale věřící mají svou vírou definováno, že právě to, co je tradiční v naší kultuře, je dáno od Boha a tudíž je správné.

Aby bylo jasno, k této kulturní věci nic nemám, ani argumenty, ani výtky, je to prostě věc víry a osobních postojů, a v argumentaci je to prostě třeba přijmout, jakákoli diskuse tu těžko může vést ke změně těchto postojů a víry.

A co z hlediska sémantiky?

Vedle toho jsem si všiml určité záměrné neférovosti argumentace, kterou si Grace (nejspíš s tatínkem, který za ni pak mluvil do médií) pečlivě připravila – a dá se předpokládat, že na tom pracovali i s právníky, kteří právě s takovými efekty, které tu vidíme, umějí dobře pracovat.

Jen pro jistotu, Slukův překlad není přesný. Grace neříká

„Kterého z rodičů nepotřebuji? Mámu, nebo tátu?“

ona říká

„Kterého z rodičů nepotřebuji? Mou mámu, nebo mého tátu?“ 

Angličtina přivlastňuje mnohem častěji než čeština a často se toho „my“ v překladech musíme zbavovat, tady ale takové vynechání zkresluje především emocionální náboj, jaký v takové odpovědi cítíme.

Grace se tedy neptá: pokud budou mít homosexuálové děti, budou na. Ona se ptá – kterého z mých rodičů chcete označit za zbytečného? Kterého z mých rodičů mi chcete vzít?

Ale jí samozřejmě nikdo nic brát nechce. Sňatky homosexuálů nevezmou jejich maminku nebo jejich tatínka žádným dětem, ty jim můžou vzít maximálně těmto sňatkům předcházející rozvody.

A teď si uvědomte, že úplně stejně by mohli argumentovat děti homosexuálů, pokud už se vzali a pokud by jim nyní přikázali se rozvést, jen by ta jejich věta zněla trochu jinak:

„Kterého z mých rodičů teď už nepotřebuji? Mého Boba, nebo mého Mikea“ 

případně

„Kterého z mých rodičů teď už nepotřebuji? Mou Susan, nebo mou Mary“ 

A je zřejmé, že emocionální dopad té odpovědi, který s největší pravděpodobností byl cílem i této výpovědi, by byl úplně stejný.

Cvičené opičky

A na závěr: Nejsem si úplně jistý, jestli děti v podobném věku, vůbec mají v podobných, v podstatě politicky orientovaných procesech vystupovat. Své dětské svědky přitom používá také druhá strana.

Co mi ale přijde obzvlášť nevhodné, je to, jak zde byl dětský svědek použit. Ne jen k tomu, aby popsal svou zkušenost, jak mu pomáhá žít v takové nebo jiné rodině.

Dítě tu ještě zdánlivě nevinnou (o to nevinnější, že ji položilo dítě, přestože ji nejspíš napsal dospělý), ale jak jsem výše uvedl krajně neférovou řečnickou otázku. Tak se z dítěte-svědka, ještě pořád tolerovatelného, stalo dítě-prostředek ryzí manipulace. A vůbec nezáleží na tom, jestli manipuluje jedním, nebo druhým směrem.