Krátce ke kultu osobnosti

Uvědomuji si, jak významnou osobností Václav Havel byl. Přesto se nedovedu zbavit dojmu, že i v tomto případě vzniká, nebo spíš posiluje se něco, co sám Havel (a celá Sametová revoluce) kritizoval - kult osobnosti.

Pravděpodobně se tím potvrzuje, že kult osobnosti není sám o sobě tak špatný. Vždyť zcela jistě existoval (a existuje) i kult osobnosti Tomáše Garrigue Masaryka. Stejně jsou oslavovány i jiné osobnosti v demokratickém světě, typicky Winston Churchill, Charles de Gaule - a snad největší pomníky má George Washington, po kterém je pojmenováno hlavní město, stát Unie, tři desítky okresů, stovky obcí a ulic, ostrov, univerzity a vysoké školy, knihovny, lodě... O panovnících nemluvě.

Za Sametové revoluce nicméně vznikl dojem, že i pojem "kult osobnosti" je nedílně spojen s totalitou (komunistickou i jinou). Bylo by to snad pochopitelné, kdyby šlo jen o projev "revolučního nadšení", ale přesah tohoto dojmu do dalších měsíců, ba i let, to popírá.

Je nepochybné, že i toto spojení všech fakticky nebo jen údajně negativních fenoménů s komunistickým režimem se právě nyní vrací jako bumerang u rostoucího počtu voličů KSČM. Ti totiž vidí, jak mnoho toho, co bylo u KSČ kritizováno, ve skutečnosti nebylo špatné, bylo běžné i jinde a podobně.

Fakty a poznáním nepodložený morální absolutismus polistopadové doby, kdy proti komunistům bylo všechno špatné dobré, vedl k morálnímu relativismu, kdy mnozí nyní nejsou (nejsme) s to rozlišit, co u komunistů bylo opravdu špatné a co ne.