Jak jinak něco omezit, než s (ne)logickými mezemi?

Na diskusi ke covidu mne zaráží jedna věc. Tedy víc, ale pro dnešek tahle jedna:

Zákaz vjezdu aut nad 3,5 tuny.
Takže 3,49 smí a 3,51 už ne? 
A próóóóč?

Úřady nastaví nějaké opatření s určitými parametry. Kritika se na ně snese ze všech stran, přičemž její část vychází z toho, že ty parametry ve svých krajních mezích nedávají smysl. Kupříkladu:

• Proč nějaké opatření platí až od data X (nebo od hodiny Y)? – To před tím virus nehrozí a potom ano?
• Proč nějaké opatření platí jen na tomhle místě, a na tomhle už ne? – To se ten virus na hranici mezi těmi místy zastaví?
• Proč nějaké opatření platí jen v tomhle typu zařízení/podniku/organizace..., a v tomhle už ne? – Copak má virus oči, aby viděl, že už je tam, kde být nemá?

Je třeba uvědomit si toto: Když někdo nastavuje nějaká omezení, má v zásadě jen čtyři možnosti, jak to udělat. A nemusí to být jen úřad kvůli koronaviru, ale třeba zákonodárce, tvůrce školních řádů, sportovních pravidel, ale třeba i rodiče vůči svým dětem.

• Zakázat všechno šmahem, nebo všechno šmahem povolit. Reálně to nejde (úplným zákazem čehokoli je fakticky jen totální deprivace nebo přímo usmrcení), ale když si sami určíme určitou oblast (čímž se dostáváme kruhem na začátek), tak si to představit lze. Občas to funguje v rodinném prostředí (a teď máš zaracha!), dřív to fungovalo ve školách (mazej klečet do kouta!) a občas něco takového užívají totalitní společnosti (koneckonců už od toho jsou termínem totalitní). Jinde to obvykle nefunguje. Příkladem ale je třeba i nulová tolerance k alkoholu za volantem.
• Mezi tím, co se zakáže a co se povolí, se narýsuje jednoznačná linie. Ta linie bývá právě typu určité datum, dosažený věk, hranice místní (států, krajů, obcí – viz třeba omezená rychlost v obcích), hranice kategoriální (soukromé/veřejné, zdravotnická zařízení, školy apod.).
• Všechno se zakáže, nebo povolí, ale stanoví se různě velká spousta výjimek. Je to víceméně totéž, co výše, ale zpravidla je to méně přehledné.
• Udělá se jmenovitý seznam každé jedné povolené či zakázané položky. To uvádím jen pro přehlednost, ve společnosti je zpravidla vyloučený (ale existuje do určité míry třeba ve sportovních pravidlech, kde bývají zakázané způsoby hry jmenované taxativně; i tam ale, natož pak v zákonech už jde spíš o jmenování kategorií než jednotlivých případů).

Samozřejmě pak ještě existuje pátý způsob, který je založený na neustálém průběžném nastavování: V každém dalším jednom případě si autorita a jednotlivec (úřad a občan, škola a žák, rodiče a dítě) vyjasňují, jestli to, co se děje, je povolené. Pokud má být nějaká předvídatelnost rozhodnutí autority – u dětí je to nezbytné z výchovných důvodů, u společností se to vyžaduje, aby se dalo vůbec mluvit o právním státu – je ale nemožný. A ve společnosti by se takový způsob nejspíš označoval jedním ze dvou slov: buď anarchie, nebo svévole moci.

Všechny pro demokratickou společnost relevantní způsoby tak vyžadují, aby se někde předem rýsovala hranice. Vždy tak nastanou případy, kdy něco je povoleno a něco jen o maličký kousíček jiného (nebo stejného, ale o maličký kousíček jinde nebo jindy) je zakázáno. Je si ale třeba uvědomit, že jinak to nejde.

Proč se tedy někteří z nás diví, že nová opatření proti covidu se zaváděla (i když nakonec nezavedla) zrovna k 1. září? Proč se někteří diví, že musela být rouška v metru, ale už ne v autobusech? 

Tím neříkám, že to nemusí být divné. Takové nastavení může nedávat smysl. Může to být potřeba doladit. Ale podstatou kritiky nemá být nepochopitelný rozdíl v té samotné hranici, ale argumenty, proč je užitečné a smysluplné tu hranici někam posunout. Tak jako tak se nakonec stejně narýsuje nová čára – jen to místo 1. září bude 10. září a místo mezi metrem a autobusem to bude mezi autobusem a zastávkou.

Přitom to v jiných situacích všichni celkem běžně přijímáme. Víme, že když ve fotbalu přijde faul v šestnáctce, je z toho penalta, když mimo, jen přímák – a jak se kvůli tomu dokážou fanoušci hádat, jestli to bylo o decimetr před čarou, nebo za ní. Anebo víme, že děti zkrátka nesmějí řídit osobní auto dřív, než jim je 18 let. Přitom hranice pokutového území je stanovená zcela arbitrárně a nebezpečnost faulu na tom místě nijak skokově neroste – a naprostá většina týnejdžrů není v den svých 18. narozenin ani o kousek moudřejší, zručnější a zodpovědnější než o den dřív (ba nejspíš ani o měsíc...).

Dokud nezačneme být všichni řízeni stroji a nebudeme mít čipy, do kterých stroje budou na základě složitých algoritmů posílat varování nikoli hraniční, ale kontinuální (už jsi 20 metrů před obcí, měl bys zpomalit o tolik a tolik, je ti sedmnáct let a deset měsíců, tak už by sis mohl dát jedno malé pivo, zato tobě je sice třicet sedm, ale už máš těch piv pět, tak stop), budou vždy vznikat podobné (ne)logické hranice. A zatímco v předchozí větě jsem to "ne" dal do závorky, tady už nedám: Protestovat proti existenci takových hranic nelogické je.

Dokonce budou vždy užitečným nástrojem k vtipkování – a zlomyslný Čech si samozřejmě takové vtipkování nikdy nenechá ujít. Ale ani takové vtipkování nemá být zaměněno za kritiku smysluplnosti.

Jestli máte jiné řešení, dejte vědět.