Ombudsman, základní práva a právo
„Veřejný ochránce práv (dále jen "ochránce") působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.“ (Zákon 349/1999 Sb., § 1, odst. 1)
ombudsman Stanislav Křeček autor: D. Sedlecký, zdroj, CC-BY-SA |
Úkolem ombudsmana tedy není, aby u nějaké žádosti posuzoval, zda dotčené právo je základní, nebo není. Úkolem je zjistit, zda dotčené jednání úřadu je, nebo není v rozporu s právem obecně (čili se zákony).
Když toto ombudsman ve své funkci nedělá (nebo brání svému úřadu, aby to dělal) – a nezáleží na tom, jestli tím důvodem je tvrzení, že tím odlišuje „základní práva“ od pouhých „možností“ – už dle samotného znění zákona tím nepřispívá k ochraně základních práv a svobod.
Tím samozřejmě ombudsmanovi nikdo nebrání, aby takto dle svého nejlepšího vědomí a svědomí vystupoval a argumentoval ve svém soukromí, ba dokonce i veřejně. Je dobře, když autority, pokud jim to status jejich úřadů dovoluje, vstupovaly do veřejné diskuse a přispívaly tak k tříbení názorů i na ty základní lidské a společenské pravdy.
Ale činnost jeho úřadu se vedle toho má řídit zákonem, který mu (úřadu i ombudsmanovi) ukládá příslušné povinnosti.
Komentáře
Okomentovat