Sebezničující nesrozumitelnost
Vláda Andreje Babiše ustála hlasování o důvěře ve sněmovně. Jasným vítězem je ANO, spokojeným vítězem může být KSČM, spokojeným poraženým tzv. demokratická opozice, která dodržela své zásady, a nespokojeným poraženým, který to ale bude umět využít před svými voliči, SPD. Jen ČSSD bude otloukánkem ze všech stran, čímž neříkám žádnou novinku, to už odhadli mnozí, včetně samotných členů ČSSD.
Předseda ČSSD Jan Hamáček před hlasováním znovu vyčetl opozici, že nemá plán B. Dovolím si ho opravit. Opozici nechyběl plán B, ale další kroky plánu A. Opozice něco naplánované měla, ale čáru jí přes rozpočet udělal prezident Miloš Zeman. Najednou se ukázalo, že vyslovení nedůvěry vládě Babiše z postu premiéra neodstraní. Buď by dlouho vládl stejný kabinet v demisi, anebo – což je varianta, která se pro mne překvapivě v úvahách skoro vůbec neobjevuje – by vznikla nová Babišova vláda bez ČSSD, která by podobně jako na přelomu roku působila klidně měsíce bez důvěry, s tichou podporou KSČM a SPD. Třetí variantou by byla Babišova vláda s důvěrou od KSČM a SPD. Ve druhém a třetím případě by se ČSSD stala fakticky jedinou obětí celého svržení vlády, ani ne pyrrhovským vítězem, ale pyrrhovským poraženým.
Živé vzpomínky na takové nečekané zásahy do svých plánů ze strany prezidenta má shodou okolností právě ČSSD a konkrétně její expremiér Bohuslav Sobotka. Když se pokoušel loni řešit otázku odstavení Andreje Babiše tehdy ještě z funkce ministra financí, vznikly jeho protiřečící si kroky právě z toho, že do jeho prvotního plánu zasáhl nečekaným způsobem Hrad. Sobotka ale situaci chtěl nebo přímo musel řešit. Naopak opozice je dnes v roli toho, kdo věci může pouze rozhýbat, aniž by se musel trápit tím, jak dopadnou. Důkazem budiž její zoufale bezzubá výzva prezidentovi, aby si případné opětovné jmenování Babiše rozmyslel.
Vedení ČSSD přistoupilo k dnešní situaci pečlivěji než opozice. Kromě toho, že reflektovalo výsledek vlastního členského referenda, zvážilo i možná pokračování, zareagovalo na jasný signál z Hradu a představilo svá řešení. Neshodí vládu, ve které více či méně prosazuje svůj program, ale nebude pro ni ve chvíli, kdy samo hlasování je primárně interpretováno jako verdikt o Babišovi. Navrhlo Babišovi odchod po vzoru svého sesterského slovenského projektu. A ostatním stranám nabídlo závazek připojit své hlasy k rozpuštění sněmovny. Tím vzkázalo všem v okolí, že se případných nových voleb nebojí.
Ale stejný alibismus lze vytknout i tzv. demokratické opozici. Ani ona neměla situaci ve svých rukách. Nemohla ovlivnit vládní a provládní poslance, nemohla ovlivnit ani postoj oportunistické SPD, kterou si přizvala na pomoc, aby se dověděla, že SPD Babiš v podstatě vůbec nevadí. A už vůbec nemůže ovlivnit prezidenta. Do všeho šla s tím, že vina spadne na někoho jiného. ČSSD byla od začátku první na ráně.
Také proto by si ČSSD neměla dělat nic z toho, že ji nyní tzv. demokratická opozice a její příznivci označí za bezpáteřníky, korytáře, zrádce lidu nebo aspoň morálky. Příznivci odvolání vlády si z ČSSD udělají hromosvod, přestože – jak jsem napsal ve druhém odstavci – jí před hlasováním nabízeli roli dobrovolné oběti.
Podstatnou část z nich tvoří lidé, kteří chtějí slyšet jasné odpovědi. Lidé, pro které ano znamená ano a ne znamená ne. I na složité otázky chtějí znát jasné názory, a i když je to u některých komplexních problémů takřka nemožné, je to úkolem politiků ČSSD, aby tyto názory byli schopni formulovat a vnášet do veřejné diskuse. Protože když to neudělají, chopí se toho jiní. Vždyť podstatnou část těchto voličů už teď získalo ANO, které se složitosti zcela záměrně vyhýbá, někdy i poněkud neortodoxními metodami.
Odhaduji, že tato krize se podepíše pod další propad preferencí ČSSD. Důvodem může být to, že nehlasovala ani pro vládu, i to, že nehlasovala proti ní. Hlavním důvodem ale bude její složitost a nesrozumitelnost.
Sociální demokracie hledá svou politiku, snaží se vzít si zpět od Andreje Babiše svůj levicový program. Pro upevnění své pozice ale potřebuje i dvě další věci: Jednoznačnost a uvěřitelnost. V tomhle směru zatím selhává.
Předseda ČSSD Jan Hamáček před hlasováním znovu vyčetl opozici, že nemá plán B. Dovolím si ho opravit. Opozici nechyběl plán B, ale další kroky plánu A. Opozice něco naplánované měla, ale čáru jí přes rozpočet udělal prezident Miloš Zeman. Najednou se ukázalo, že vyslovení nedůvěry vládě Babiše z postu premiéra neodstraní. Buď by dlouho vládl stejný kabinet v demisi, anebo – což je varianta, která se pro mne překvapivě v úvahách skoro vůbec neobjevuje – by vznikla nová Babišova vláda bez ČSSD, která by podobně jako na přelomu roku působila klidně měsíce bez důvěry, s tichou podporou KSČM a SPD. Třetí variantou by byla Babišova vláda s důvěrou od KSČM a SPD. Ve druhém a třetím případě by se ČSSD stala fakticky jedinou obětí celého svržení vlády, ani ne pyrrhovským vítězem, ale pyrrhovským poraženým.
Živé vzpomínky na takové nečekané zásahy do svých plánů ze strany prezidenta má shodou okolností právě ČSSD a konkrétně její expremiér Bohuslav Sobotka. Když se pokoušel loni řešit otázku odstavení Andreje Babiše tehdy ještě z funkce ministra financí, vznikly jeho protiřečící si kroky právě z toho, že do jeho prvotního plánu zasáhl nečekaným způsobem Hrad. Sobotka ale situaci chtěl nebo přímo musel řešit. Naopak opozice je dnes v roli toho, kdo věci může pouze rozhýbat, aniž by se musel trápit tím, jak dopadnou. Důkazem budiž její zoufale bezzubá výzva prezidentovi, aby si případné opětovné jmenování Babiše rozmyslel.
Vedení ČSSD přistoupilo k dnešní situaci pečlivěji než opozice. Kromě toho, že reflektovalo výsledek vlastního členského referenda, zvážilo i možná pokračování, zareagovalo na jasný signál z Hradu a představilo svá řešení. Neshodí vládu, ve které více či méně prosazuje svůj program, ale nebude pro ni ve chvíli, kdy samo hlasování je primárně interpretováno jako verdikt o Babišovi. Navrhlo Babišovi odchod po vzoru svého sesterského slovenského projektu. A ostatním stranám nabídlo závazek připojit své hlasy k rozpuštění sněmovny. Tím vzkázalo všem v okolí, že se případných nových voleb nebojí.
Alibismus není jen problém ČSSD
Jenže je tu problém. ČSSD nemá situaci ve svých rukách. Proto působí některé kroky jen jako alibismus. ČSSD vyzývá ANO k tomu, aby vyměnilo premiéra, ale ví, že ANO to neudělá. ČSSD nabízí své hlasy k rozpuštění sněmovny, ale ví, že ani zbytek sněmovny takové hlasy dohromady nedá. Celkem jasné postoje sociální demokracie tím ztrácejí kus své věrohodnosti.Ale stejný alibismus lze vytknout i tzv. demokratické opozici. Ani ona neměla situaci ve svých rukách. Nemohla ovlivnit vládní a provládní poslance, nemohla ovlivnit ani postoj oportunistické SPD, kterou si přizvala na pomoc, aby se dověděla, že SPD Babiš v podstatě vůbec nevadí. A už vůbec nemůže ovlivnit prezidenta. Do všeho šla s tím, že vina spadne na někoho jiného. ČSSD byla od začátku první na ráně.
Také proto by si ČSSD neměla dělat nic z toho, že ji nyní tzv. demokratická opozice a její příznivci označí za bezpáteřníky, korytáře, zrádce lidu nebo aspoň morálky. Příznivci odvolání vlády si z ČSSD udělají hromosvod, přestože – jak jsem napsal ve druhém odstavci – jí před hlasováním nabízeli roli dobrovolné oběti.
Logický, přirozený, ale nesrozumitelný postoj
Chybou reakce ČSSD není bezpáteřnost, nemorálnost nebo nelogičnost. Postoj byl logický a nebýt vnějších i ven proniklých vnitřních diskusí před jeho přijetím, které vztah ČSSD k vládě poněkolikáté zpochybnily, vlastně od počátku nejpravděpodobnější. Přesto může sociálním demokratům ublížit – a nejspíš ublíží – úplně jinde: U jejich voličů.Podstatnou část z nich tvoří lidé, kteří chtějí slyšet jasné odpovědi. Lidé, pro které ano znamená ano a ne znamená ne. I na složité otázky chtějí znát jasné názory, a i když je to u některých komplexních problémů takřka nemožné, je to úkolem politiků ČSSD, aby tyto názory byli schopni formulovat a vnášet do veřejné diskuse. Protože když to neudělají, chopí se toho jiní. Vždyť podstatnou část těchto voličů už teď získalo ANO, které se složitosti zcela záměrně vyhýbá, někdy i poněkud neortodoxními metodami.
Odhaduji, že tato krize se podepíše pod další propad preferencí ČSSD. Důvodem může být to, že nehlasovala ani pro vládu, i to, že nehlasovala proti ní. Hlavním důvodem ale bude její složitost a nesrozumitelnost.
Sociální demokracie hledá svou politiku, snaží se vzít si zpět od Andreje Babiše svůj levicový program. Pro upevnění své pozice ale potřebuje i dvě další věci: Jednoznačnost a uvěřitelnost. V tomhle směru zatím selhává.
Komentáře
Okomentovat