Pandořina skříňka, která byla otevřená už před Zemanem

Miloš Zeman odmítl uvěřit deklarované sněmovní většině a jmenoval Jiřího Rusnoka premiérem. Vzniká vláda odborníků, úředníků nebo kamarádu, záleží na vás, jak si ji nazvete. Je to věc, která nemá v historii obdoby, ale má své rádce.

A právě o nich chci psát. Pomíjím, že to je asi jediná cesta, jak mohl Zeman reálně postupovat, pokud nechtěl jmenovat současnou vládní koalici (a že Zeman nebude dělat to, co nechce, už ukázal v případu Putna). Pomíjím, že TOP 09 slibovala předčasné volby, když nebude vláda koalice, a teď obrací a vysvětluje, že to myslela nějak jinak (ano, myslela. Bylo to ve skutečnosti jen vydírání koaličních partnerů.). Pomíjím, kdo je premiérem, kdo může být ministry a co budou jak ministrovat.

Nechci ale úplně pominout, že je to riskantní precedent. Příště se může stát (a už jsem to taky někde četl), že prezident po volbách řekne: Zvolená většina se mi nelíbí, navrhnu si svého premiéra, i když nezíská důvěru. Je to problém? Těžko říct. Naše ústava je psaná volněji, s důvěrou v politiky, že budou dodržovat i implicitní  zásady, ne jen explicitní text. To se teď tak úplně nestalo, a samozřejmě můžeme mít ještě horšího prezidenta (rozuměj ještě většího diktátora, nějakého opravdového Hitlera), který by mohl jít stejnou cestou.

Ale má se kvůli tomu, jak už to naznačoval tuším Lukáš Jelínek ve včerejších ÚKáčkách, ústava zpřesňovat, aby byly pravomoci prezidenta jasněji definovány? Myslím, že pokud není cílem jejich záměrné rozšíření, nebo naopak zúžení, není to třeba. Ústava sice není psaná do posledního detailu, ale osobně se domnívám, že i v nejpřesnějším textu se vždy najdou nějaké uličky. Není hlavní, aby bylo přesně dané, co se smí, ale musí být dané, jaké jsou opravné mechanismy, když si někdo postaví hlavu. A ty v současné ústavě jsou - prezidentova premiéra a vládu schvaluje parlament, třetí pokus jmenovat vládu má předseda poslanecké sněmovny (jako zástupce sněmovní většiny), a nad vším bdí ústavní soud. Prezidentova moc - přestože se to teď řadě Zemanových odpůrců zdá - je v ústavě dostatečně omezena.

Hlavní téma: Zeman nebyl první, kdo to vymyslel

Teď tedy k těm rádcům. Zeman opravdu není první, kdo si vymyslel, že nebude respektovat sněmovní většinu a jmenuje vládu podle svého názoru: Jen si vzpomeňte na prezidentské volby a jednu z klíčových otázek na všechny kandidáty: Jmenoval byste vládu, kterou by podporovali komunisté?

Co implikuje tato otázka: V první řadě samozřejmě antikomunismus. Podle mne 24 let po listopadu laciný, ale přesto ještě historicky pochopitelný. Ve druhé řadě - a teď pozor - ignorování sněmovní většiny. Implikuje právě ten názor, kterého se teď Zemanovi kritici "děsí", názor, že přijde prezident, který po volbách řekne: Zvolená většina se mi nelíbí, odmítnu navrhnout premiéra, který by získal důvěru (s pomocí komunistů).

Zemanova pozice je navíc podstatně silnější než v tomto "otázkovém" příkladě. V něm mnozí volali po prezidentovi, který popře výsledky voleb ihned po jejich vyhlášení a po dohodnutí většiny (s komunisty). Nyní jsme v jiné situaci. Současná většina je slabá (101 hlasů postavených na neukotveném Doktorovi a věčně nedůvěryhodných LIDEM) a kopíruje většinu předchozí krajně problematické vlády.

Přesto nejsem přesvědčen, že Zeman měl postupovat tímto způsobem. I když bych měl jásat z pádu stávající koalice (a vnitřně asi jásám), stále se domnívám, že parlamentní většina je základem parlamentní demokracie. Stále se domnívám, že volební období se má dodržet, pokud má vláda většinu ve sněmovně a neexistují-li řádné ústavní překážky v pokračování jejího mandátu, byť by vládla skutečně špatně. Nejsem pragmatik, domnívám se, že politický řád se má dodržovat. Opakem řádu je totiž chaos - a ten je ještě horší. Nejsem příznivcem neústavních nebo mimoústavních revolucí.

Teď už ale v konkrétním případě nemohu než jen doufat, že Zeman, Rusnok i poslanci učiní takové kroky, které budou k prospěchu země. Kostky jsou vrženy, systémová chyba se stala a o systém teď už nejde. O ten půjde zase až příště. Ale brzy. Poprvé už při vyslovování důvěry.